Opus Dei

V horečce jsem se ještě jednou pomodlil kartičku a řekl jsem mu: „Done Álvaro, už dál nemůžu. Vím, že problémy s vodou můžeš vyřešit, aby život u nás doma byl snesitelný. Já jsem nemocný a už dál nemůžu...“

Dospívání je kritický okamžik pro víru člověka a v případě Marie to znamenalo „až potom“, což znamenalo až do 47 let. V tomto věku se jí všechno dařilo na výbornou. Vše? Uvnitř cítila vyprahlost, nespokojenost... A jednoho dne, bez nějakého důvodu, se jí zachtělo jít na mši.

Ulf a Birgitta přijali nedávno katolickou víru. V dubnu přijeli do Stockholmu na setkání s Mons. Fernandem Ocárizem, který byl na pastorační návštěvě Švédska.

Nemáme čas na Boha ani na přátele. Navzdory tomu několik rodin ze Švédska objevilo, že měsíc květen může být dobrou příležitostí k tomu, abychom si s pomocí Panny Marie naše priority znovu uspořádali.

Patricia Schroeder je matkou sedmi dětí a docentkou komunikace na vysoké škole v Montevideu (Uruguay). Tato věřící Opus Dei vypráví, jak její rodina přijala narození Františka, který je postižen Downovým syndromem.

Valerie má 24 let a je z Viterba (Itálie). Ve videu vypráví o svém rozhodnutí přijmout křesťanskou víru a nechat se pokřtít, poklad, který objevila díky své přítelkyni a její rodině.

Raimo Goyarrola, generální vikář diecéze Finska, má za to, že stoleté výročí Panny Marie Fatimské bude zvláštním impulsem pro jednotu křesťanů: priorita pro papeže, která se buduje lidsky a ve vzájemném spojení kolem Svatého otce, prvního mezi všemi katolíky.

„Zemře-li známá osoba, dobrá a milovaná, přichází na mysl tisíce různých vzpomínek.“ Vzpomínky na Mons. Javiera Echavarríu a na to, jakou stopu jeho život zanechal.

Konvertuje-li rodina z Puškinu (nedaleko Petrohradu) ke katolictví, je to podobné, jakoby se nějaká jiná rodina z Badajozu (Španělsko) stala budhisty, říká Jorge Gutiérrez Berlinches. Jorge udělal rozhovor s Jakovem Družkovem, neboli Jašou, Rusem, který má 22 let a studuje jazyky v Moskvě, i když pochází z Petrohradu.

Lida a María Elena hovoří o tom, jak důležitá je naše modlitba a naše doprovázení nemocných, zvláště když se blíží smrti. D. César, Roseli a Roger vysvětlují, že pohřbívat zemřelé a modlit se za ně je projevem víry v to, že smrt znamená setkání s Kristem a že na konci časů se tělo a duše opět spojí dohromady. Chtějí také zdůraznit, že církevní pohřeb je vyjádřením úcty tomu, co bylo příbytkem Ducha svatého a zdrojem naděje a útěchy.