Věřící laici a nová evangelizace

Nová evangelizace je úkolem všech – laiků i duchovních –, jelikož je posláním samotné církve. Každý tento úkol plní podle toho, jakou má v církvi úlohu, a svá slova doprovází svědectvím autentického křesťanského života.

Opus Dei - Věřící laici a nová evangelizace

Nová evangelizace, k níž dali podnět Jan Pavel II. a Benedikt XVI., nás odkazuje na vlastní poslání církve, jež lze shrnout právě do předávání evangelia ( traditio Evangelii ). „Evangelia“ chápaného nejen ve smyslu noetickém, ale i ve smyslu globálním, pavlovském, jako „Boží moc, která přináší záchranu každému, kdo věří“ (srov. Řím 1,16). Na novou evangelizaci zemí a prostředí v minulosti již evangelizovaných, nyní však převážně sekularizovaných, jsou kladeny zvláštní požadavky, které nezbytně souvisí s trvalým spasitelským posláním církve. Složitá realita, v níž žijeme, vyžaduje zároveň změnu v pastoračních a apoštolských iniciativách, aby lépe odpovídaly na výzvy moderní a postmoderní doby.

Účast laiků na evangelizaci

Jedním z rozměrů královského kněžství laiků, o němž hovoří sv. Petr (srov. 1Petr 2, 4–10), je prorocká činnost: „… abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu“ (tamtéž). Tímto rozhlašováním je předávání evangelia. Účast laiků na poslání církve nespočívá jen a pouze v účasti na úloze duchovních, i když se na ní mohou podílet, a někdy je to i vhodné. Duchovní nemohou obsáhnout celé poslání církve; i oni se na něm jen podílejí. Jak jedněm, tak druhým náleží břemeno i čest celého poslání církve, traditio Evangelii. Každý však toto poslání naplňuje jen částečně, podle toho, jakou má v církvi úlohu.

Flickr: Opus Dei (Tiskové středisko)

Specifičnost účasti laiků na nové evangelizaci byla v konstituci Lumen gentium 2. vatikánského koncilu vyjádřena takto: „Kristus, veliký prorok, hlásal Otcovo království svědectvím života a mocí slova. Dokud se plně nezjeví ve své slávě, vykonává svůj prorocký úřad nejen prostřednictvím hierarchie učící jeho jménem a mocí, ale též prostřednictvím laiků; proto je ustanovuje svými svědky a vybavuje smyslem pro víru a milostí slova, aby síla evangelia zářila v každodenním životě, rodinném i společenském“ (Lumen gentium, 35). Evangelizační schopnost a odpovědnost ( munus propheticum ) nebyla věřícím laikům delegována církevní hierarchií, ale přímo Ježíšem Kristem skrze křest a biřmování.

Nová evangelizace je úkolem všech, laiků i duchovních, jelikož je posláním samotné církve. Každý tento úkol plní podle toho, jakou má v církvi úlohu, a svá slova doprovází svědectvím autentického křesťanského života

Smysl pro víru ( sensus fidei ), který Lumen gentium uvádí jako bezprostřední zdroj prorocké činnosti věřících laiků, znamená schopnost, kterou víra v Boha a dary Ducha svatého dávají věřícímu, aby mohl přijmout zjevené pravdy, aby dokázal snadno rozlišovat, co je a co není v souladu se zjevením, aby do hloubky porozuměl tomu, co toto zjevení zahrnuje (ne skrze teologickou úvahu, ale spontánně, jakousi přirozenou schopností), a aby aplikoval víru na život. Zakořenění prorocké činnosti laiků ve smyslu pro víru rovněž ozřejmuje, že věnovat se prorocké činnosti neznamená účastnit se poslání učitelského úřadu církve, neboť to přísluší církevní hierarchii, ale podílet se přímým způsobem na prorockém úřadu ( virtus) Ježíše Krista, přičemž se tomu děje „pod vedením posvátného učitelského úřadu církve“ ( Lumen gentium, 12).

Milost slova, o níž Lumen gentium také hovoří, není jen a pouze otázkou přitažlivosti či přesvědčivosti v mluvení, ale především otázkou pomoci Ducha svatého. Ten, aniž by evangelizujícímu slovu laiků udělil oficiální autoritu, z něj činí nástroj Božího slova, tedy nejen přenašeče informací, ale i působivou sílu při předávání víry, která zachraňuje.

Zásadní závislost evangelizačního úkolu na víře a pomoci Ducha svatého, odkazuje na nepostradatelnou službu, kterou laikům mohou a mají poskytovat pouze služebníci církve hlásáním Božího slova s pravomocí Krista v jeho rozmanitých formách a skrze slavení svátostí. Církev je organicky uspořádaný kněžský lid, který prostřednictvím různých vzájemně provázaných funkcí plní ve světě své poslání.

Flickr: Opus Dei (Tiskové středisko)

V běžném rodinném a společenském životě

Věřící laici se své evangelizační činnosti věnují v rámci běžného života, jak čteme v již zmiňované pasáži dogm. konst. Lumen gentium. Je tomu tak proto, že (slovy toho, koho Jan Pavel II. označil za předchůdce učení 2. vatikánského koncilu o laickém stavu) „specifická účast laiků na poslání církve spočívá právě v bezprostředním, přímém posvěcování ab intra, světských skutečností, časného řádu, světa“ (sv. Josemaría Escrivá de Balaguer, Rozhovory, 9).

Věřící laici se své evangelizační činnosti věnují v rámci běžného života

Laici se stejně jako církevní pastýři podílí svou prorockou činností na munus propheticum Christi, přičemž Kristus zjevuje Boha nejen svými slovy, ale i skutky. Proto – tedy ne jen kvůli lidskému úspěchu – má být evangelizace uskutečňována prostřednictvím svědectví života a slova. Evangelizace laiků se kromě toho vyznačuje vlastní charakteristikou – a zvláštní účinností –, protože je uskutečňována uprostřed světských skutečností.

Věřící laici mohou v běžném životě, s jeho rodinnými, pracovními a společenskými vztahy, nejrůznorodějším způsobem spojovat svědectví života se slovem hlásajícím evangelium, a tak podle svých možností přispívat k utváření společenských a pracovních institucí, sdělovacích prostředků atd. podle Kristova ducha. Zvláště důležité je předávání evangelia v osobním a upřímném přátelském rozhovoru – jako na způsob kvasu v těstě (Apostolicam actuositatem, 2).

Flickr: Opus Dei (Tiskové středisko)

Tento způsob předávání evangelia je zvláště účinný vzhledem k jedné důležité antropologické skutečnosti, a tou je meziosobní dialog, v němž se člověk snaží předat druhé osobě obdržené dobro. Apoštolský dialog je přirozeně navazován tam, kde existuje upřímné přátelství. Nejedná se o zneužívání přátelství, ale o to umožnit přátelům, aby také měli podíl na velkém dobru, jímž je víra v Krista. Jak připomněl Benedikt XVI. v homilii, kterou pronesl při zahájení svého pontifikátu: „Není nic krásnějšího, než když k nám dospěje a když nás překvapí evangelium, Kristus. Není nic krásnějšího, než poznat Ho a předávat druhým přátelství s Ním.“ (24. dubna 2005).

Předávání evangelia vždy vyžaduje – a především to platí v osobním rozhovoru – úctu k soukromí a svobodě druhého, neboť tak si to žádá spravedlnost a láska. Opak, tedy snaha vnucovat druhému podvodným nebo násilným způsobem vlastní přesvědčení, je v evidentním rozporu s duchem evangelia. Takovýto druh proselytismu (který nerespektuje svobodu) je naprosto nepřijatelný. A přece je proselytismus v původním smyslu nejen dobrá věc, ale také nezbytný požadavek evangelizačního poslání, které Ježíš Kristus svěřil svým učedníkům. Mezi křesťany proto také slovo proselytismus vždy znamenalo a často znamená misionářskou činnost. Dokonce i v oblasti občanského práva a politiky je proselytismus uznáván jako pozitivní složka vnitřně vlastní náboženské svobodě.

Flickr: Opus Dei (Tiskové středisko)

Jak čelit výzvám odkřesťanštěné společnosti

Nová evangelizace v zemích s původně křesťanskou tradicí musí čelit závažným, složitým a různorodým výzvám. Nejradikálnější z nich je šíření ateismu a jeho nejrůznějších teoretických projevů a náboženská lhostejnost, která ohrožuje víru nemalého počtu pokřtěných, u nichž jejím působením dochází přinejmenším ke ztrátě smyslu existence Boha v osobním životě. Způsobů řešení je mnoho, v každém případě je však důležité, aby každý chápal a učil druhé, že evangelium není jen a pouze soubor pravd a mravních zásad, že není pouhým systémem myšlení a chování. Evangelium je především samotný Ježíš Kristus (srov. 1 Ko 1, 24).

K existenci Boha lze, byť s obtížemi, dojít samotným rozumem, proto může být někdy v nové evangelizaci užitečné soustředit se na velkou filozofickou otázku existence Boha. To hlavní však je seznámit lidi s Ježíšem Kristem zemřelým a zmrtvýchvstalým a ukázat historickou pravdu o jeho vzkříšení, neboť to je ten nejpádnější důkaz existence Boha. Naší snahou není vyjmenovávat zde všechny teoretické a praktické výzvy, s nimiž je nová evangelizační činnost laiků a celé církve konfrontována. Jednu poměrně radikální výzvu představuje relativistická mentalita se svými mnohačetnými projevy. Při evangelizaci je vždy dobré začínat u společně sdílených bodů, na nichž lze postavit upřímný dialog. Tak je tomu například s všeobecným povědomím o existenci lidských práv. Není nijak těžké dokázat, že pokud nejsou uznávány absolutní hodnoty – a v konečném důsledku Bůh –, postrádá svůj smysl i pojem lidských práv. Samotné právo se pak stává jen dekorativním aparátem moci, jak prohlásil Karel Marx.

Flickr: Opus Dei (Tiskové středisko)

Abychom mohli všem těmto výzvám čelit, potřebujeme solidní doktrinální formaci. Jen ta ale nestačí. Slovo a dialog při evangelizaci a v osobním apoštolátu má být doprovázeno svědectvím autentického křesťanského života, k němuž je zapotřebí intenzivní svátostný život, založený na křtu, síle biřmování, eucharistii, pokání a modlitbě. To vše je pro ztotožnění s Ježíšem Kristem, které v laicích probouzí apoštolskou odpovědnost, naprosto nezbytné. Jak nedávno napsal Benedikt XVI., mají si být laici vědomi toho, že „Caritas Christi urget nos“ (2 Kor 5,14): Kristova láska naplňuje naše srdce a pobízí nás k tomu, abychom evangelizovali. Tak jako v minulosti nás i dnes posílá na cesty světa, abychom zde hlásali evangelium všem národům na zemi (srv. Mt 28,19)“ (Porta fidei, 7).



  • Autorem článku je Mons. Fernando Ocáriz, prelát Opus Dei. Vicekancléř Papežské univerzity Svatého kříže a poradce Kongregace pro klérus a Papežské rady pro novou evangelizaci.