Náhodou jsem se ocitla ve Varšavě na Filtrově ulici, kde jsem žila během války, od září 1939 do listopadu 1944. Stála jsem před domem své rodiny. V tomto domě jsme s matkou, otcem a tetou, které dům patřil, byli zatčeni nacisty a posláni do koncentračních táborů. Teta zemřela v táboře v Ravensbrücku, otec v Oranienburgu. Vrátila jsem se z Oranienburgu jen s matkou. Mezitím byl náš dům zkonfiskován. Od té doby jsem se do Filtrovy ulice nikdy nevrátila. Snažila jsem se tomu vyhnout, protože to bylo spojeno s příliš mnoha bolestnými vzpomínkami...

Toho 26. června jsem vešla do Filtrovy ulice ze strany Nautowichova náměstí. Jen jsem šla a šla. Nevím proč; dodnes si to neumím vysvětlit. A tak jsem přišla k našemu domu, číslu 27 na Filtrově ulici. Když jsem stála před domem, viděla jsem, že je všechno dobře udržované a že zahrádka a světlý, hezký vchod jsou obnovené. Řekla jsem si: „Bože, garáž je přesně taková, jako tehdy.“ A ptala jsem se sama sebe: „Jak vypadá zahrada za domem?“ Položila jsem ruku na kliku branky, ačkoliv bych měla říci, že nejsem z těch lidí, kdo vlezou kamkoliv a začnou si to tam prohlížet. Stiskla jsem kliku a vstoupila do zahrady, abych se podívala, jestli se nezměnila. Bylo to jako bych ani nevěděla, co dělám. Pak mě napadlo „Mohl by tu být pes“ a několik kroků jsem se vrátila.

Pak jsem si všimla, že schody jsou položeny jinak a že se změnil i schod přede dveřmi. Vyšla jsem po schodech a uviděla zvonek. Nevím proč, ale zazvonila jsem. Dveře se otevřely a vyšel z nich mladý muž příjemného vzezření. Myslím, že měl brýle. Byla jsem velmi zaražená a on řekl: „Mohu vám pomoci?“ Řekla jsem, že si jen chci prohlédnout zahradu a on mě do ní pozval. Řekla jsem, že na tomto místě byla terasa. Vypadal překvapeně a já jsem mu řekla, že toto byl dům mé rodiny, kde jsem žila během války. Nechal mě vejít do domu a ocitla jsem se ve vstupní hale. Stěží jsem to tam poznávala. Šla jsem po chodbě vedoucí do starého obývacího pokoje, ve kterém jsme byli v roce 1944 zadrženi. Obývací pokoj zmizel a teď tam byla kaple. V kapli se modlil kněz, který se usmál, když mě uviděl. Zdvořile jsem řekla „Na shledanou“ a odešla. Hlavou mi vířilo příliš mnoho myšlenek.

Ukázalo se, že po padesáti letech bylo v tomto domě otevřeno centrum Opus Dei. Nic jsem o Opus Dei ani o jeho zakladateli nevěděla. Proč jsem tam přišla? Od toho okamžiku, který jsem vůbec nečekala, jsem se začala seznamovat s Opus Dei. A začaly se dít velké změny, zejména v mém vnitřním životě. Dnes jsem supernumerářka Opus Dei a jsem nesmírně vděčná Bohu a sv. Josemaríi, že si mne vyvolil, neznámou osobu, která si to nezasloužila.

Mluvím o tom, protože jsem nedávno měla devadesát a chtěla bych říci všem starším lidem, kteří jsou nemocní nebo znechucení životem, že neexistují žádné limity a nikdo neví, kdy se nás může dotknout Boží milost. Přirozeně jsem žila s Bohem od začátku, tedy od chvíle křtu. Ale celý svůj život jsem byla vlažná, dokonce i před Bohem. Dnes se můj duchovní život stal intenzivnějším a já se jej snažím prohlubovat každý den. A proto celým srdcem děkuji Bohu, že mi na konci života dovolil začít něco nového, co stojí za to.