Dobrý den, drazí bratři a sestry!
Mezi mnoha svědky nadšení pro hlásání evangelia, těmi vášnivými evangelizátory, vám dnes představím francouzskou ženu žijící ve dvacátém století, ctihodnou Boží služebnici Madeleine Delbrêlovou. Narodila se v roce 1904 a zemřela roku 1964, byla sociální pracovnicí, spisovatelkou a mystičkou a více než třicet let žila na chudém dělnickém předměstí Paříže. Oslněna setkáním s Bohem napsala: „Jakmile jednou poznáme Boží slovo, nemáme právo ho nepřijmout; jakmile ho přijmeme, nemáme právo nenechat ho v sobě vtělit; jakmile se v nás vtělí, nemáme právo si ho nechat pro sebe: od té chvíle patříme k těm, kdo je očekávají“ (La santità della gente comune, Milán 2020, 71). To napsala krásně…
Po dospívání prožitém v agnosticismu, kdy v nic nevěřila, se Madeleine ve svých dvaceti letech setkala s Bohem, zasažena svědectvím některých věřících přátel. Vydala se tedy hledat Boha, dala hlas hluboké žízni, kterou v sobě cítila, a pochopila, že „prázdnota, která v ní křičela úzkostí“, je Bůh, který ji hledá (Abbagliata da Dio. Corrispondenza 1910-1941, Milán 2007, 96). Radost z víry ji vedla k tomu, že dozrála k volbě života zcela odevzdaného Bohu, v srdci církve a v srdci světa, v němž prostě bratrsky sdílela život „lidí z ulice“. Poeticky se takto obracela k Ježíši: „Abychom byli s Tebou na Tvé cestě, musíme jít, i když naše lenost naléhá, abychom zůstali. Vyvolil sis nás, abychom stáli ve zvláštní rovnováze, v rovnováze, kterou lze nastolit a udržet jen v pohybu, jen v rozmachu. Trochu jako jízdní kolo, které nemůže stát vzpřímeně, aniž by se otáčelo [...] Můžeme stát vzpřímeně pouze pohybem vpřed, hybností, vzmachem lásky“. Toto nazývá „spiritualitou jízdního kola“ (Humor v lásce. Meditace a básně, Milán 2011, 56). Pouze na cestě, v běhu, žijeme v rovnováze víry, což je nerovnováha, ale je to tak: jako jízdní kolo. Když se zastavíš, samo se neudrží.
Madeleinino srdce neustále vycházelo ze sebe a nechávalo se vyzývat voláním chudých. Cítila, že živý Bůh evangelia v nás musí hořet, dokud nepřineseme jeho jméno těm, kteří ho ještě nenašli. V tomto duchu, obrácená k otřesům tohoto světa a volání chudých, se Madeleine cítila povolána „žít Ježíšovu lásku cele a doslova, od oleje milosrdného Samaritána až po ocet na Kalvárii, a darovat tak lásku za lásku. Milujeme-li Boha bez výhrad a necháme-li se milovat až do konce, vtělí se v nás obě velká přikázání lásky a stanou se jen jedním“ (La vocation de la charité, 1, Œuvres complètes XIII, Bruyères-le-Châtel, 138-139).
A konečně nás Madeleine učí ještě jedné věci: že evangelizací jsme evangelizováni. Když hlásáme evangelium, dostává se hlásání také nám. Proto říká, opakujíc svatého Pavla: „Běda mi, jestliže mě hlásání evangelia neevangelizuje“. Evangelizací člověk evangelizuje sám sebe. A to je krásná nauka.
Při pohledu na tuto svědkyni evangelia se i my učíme, že v každé situaci a osobní či společenské okolnosti našeho života je Bůh přítomen a volá nás, abychom obývali náš čas, sdíleli život druhých, prolínali se s radostmi a bolestmi světa. Zejména nás učí, že i sekularizované prostředí napomáhá k obrácení, protože kontakty s nevěřícími provokují věřícího k neustálé revizi jeho způsobu víry a ke znovuobjevení víry v její podstatě (srov. Noi delle strade, Milán 1988, 268f).
Kéž nás Madeleine Delbrêlová učí žít tuto víru „v pohybu“, tuto plodnou víru, která z každého úkonu víry činí úkon lásky při hlásání evangelia.