Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a mé syny!

Před několika dny jsme slavili slavnost Seslání Ducha Svatého. Připravili jsme se na to v úzkém spojení s Ježíšovou matkou Marií [1], aby se Duch Svatý znovu zmocnil našich duší. Potom jsme znovu vstoupili do liturgického mezidobí, které je jakoby odrazem našeho pozemského putování. Božský Přímluvce, poslaný Ježíšem Kristem z lůna Otce, nás rozhodně směruje k cíli, po kterém toužíme: k věčnému životu v Bohu, k nekonečné blaženosti. Náš Otec říkával, že Opus Dei je pro své členy předobrazem nebe a naléhal, abychom po této cestě kráčeli s radostnou věrností, také v těžkých okamžicích.

Abychom v běhu života nezapomněli na tento šťastný úděl, který nás očekává, liturgie nás příští neděli zve slavit a kontemplovat tajemství Nejsvětější Trojice: jeden jediný Bůh ve třech osobách, v jehož vlastnění a definitivním vychutnávání nalezneme cíl naší existence. Připravme se na tuto slavnost co nejlépe. Svatý Josemaría v návaznosti na starý zvyk církve doporučil, abychom se během tří dní v centrech Díla modlili Trisagium Angelicum, které nás vede k tomu, abychom měli intimnější účast na modlitbě chvály, díkuvzdání a oslavování, kterou andělé a blažené duše bez ustání směřují k Bohu Trojjedinému. Kdo jsme se mohli modlit tuto modlitbu fyzicky po boku našeho Otce, vnímali jsme jeho radost, když v desátcích velebil tři Božské osoby.

Tibi laus, Tibi glória, Tibi gratiárum áctio in sǽcula sempitérna, o Beáta Trínitas! Tak budeme znovu vzývat Boha během tohoto tridua, směřujíce modlitbu k Otci, k Synu a k Duchu svatému. Tebe chválíme, Tebe velebíme, Tobě děkujeme na věky věků, blahoslavená Trojice! A připojíme se k nebeskému zpěvu, když budeme opakovat: Sanctus, Sanctus, Sanctus Dóminus Deus execítuum…; Svatý, Svatý, Svatý, Pán Bůh zástupů, nebe i země jsou plny Tvé slávy.

Je příznačné, že právě na začátku liturgického mezidobí nás církev zve, abychom pozvedli srdce, hlas a pohled k Nejsvětější Trojici. To by měl být cíl všech mužů a žen už tady na zemi, protože jsme byli stvořeni, abychom poznávali a milovali Boha teď a pak se z Něj věčně radovali. Všichni to musíme připomínat také našim bližním. V homilii Cesta ke svatosti vytyčil svatý Josemaría cestu, abychom došli k tomuto vytouženému cíli. Potom co ukázal, že křesťanská cesta začíná důvěrným vztahem s Pannou Marií, který vždy směřuje k Ježíšovi, nás učí jít ke Kristu v různých okolnostech, až ke ztotožnění se s Ním na Kříži. Je tedy třeba – napsal svatý Josemaría –, aby člověk rozlišoval a miloval každou Boží osobu jednotlivě. Jistým způsobem to je jakési objevování, které člověk v duchovním životě zakouší, jako když nějaký malý tvoreček s úžasem pozoruje svět. A duše v lásce rozmlouvá s Otcem i Synem i Duchem svatým, radostně se podřizuje vedení Utěšitele, dárce života, který nám, aniž bychom si to nějak zasloužili, dává nadpřirozené dary a ctnosti [2].

Už teď můžeme všichni postupovat na této cestě ke sjednocení s Bohem, jako – opakuji – předjímání definitivního sjednocení v Nebi, tak, že dáme nadpřirozený smysl běžným situacím, do toho mimořádného i běžného, tak, že budeme ve všem hledat Pána. Když svatý Josemaría mluvil o této cestě ke svatosti, řekl jasně: nemluvím o ničem výjimečném. Jsou to, mohou to být, obvyklé projevy naší duše: šílenství lásky, která nás bez okázalosti, bez nějakých výstředností naučí trpět a žít, protože Bůh nám dává moudrost. Jaký duševní klid a pokoj zakoušíme na úzké cestě, která vede k životu (srov. Mt 7, 14) [3].

Cesta je dokonale vytyčená: per crucem ad lucem! Pokud odpovíme poctivě na milosti, jednota s Ježíšem Kristem nás uvede do lůna Nejsvětější Trojice. A tato milost k nám přichází zejména ve svátostech, hlavně ve zpovědi a v eucharistii. Jak dobrý je Kristus, že své církvi zanechal svátosti! – Jsou lékem na všechno. – Měj k nim úctu a buď za ně vděčný Pánu i jeho církvi [4].

Nepřestávejme denně prokazovat naši vděčnost za to, že máme tyto prostředky na zlepšení našeho vztahu s Bohem. Jsou to stopy vtěleného Slova – tak je nazýval svatý Josemaría [5] a vyzýval nás, abychom kráčeli přesně v těchto stopách.

Myslím na blízkost slavnosti Corpus Christi, kterou budeme slavit ve čtvrtek 7. června, nebo následující neděli, v závislosti na liturgických předpisech daného místa, a chtěl bych k vám krátce pohovořit o Nejsvětější svátosti oltářní, která je souhrnem vší Boží pomoci a jakoby pokrmem pro naše pozemské putování. Liturgie to vyjadřuje v mešní sekvenci: Ecce panis angelórum, / factus cibus viatórum: / vere panis filiórum, / non mitténdus cánibus [6]: chléb andělský dostáváme, / pokrm na cestu z něj máme, / jídlo Božím dětem dané, / chléb, jenž neháže se psům. Zůstal ve svatostánku i po mši svaté. Ježíš v eucharistii je bezpečnou zárukou své přítomnosti v našich duších, zárukou své moci, kterou podpírá svět, zárukou svých příslibů vykoupení, aby lidstvo, až přijde konec časů, věčně sídlilo v nebeském domově, spolu s Bohem Otcem, s Bohem Synem a Bohem Duchem svatým: s Nejsvětější Tojicí, jediným Bohem. To je veškerá naše víra, která se mění ve skutky, když věříme v Ježíše, v jeho skutečnou přítomnost pod způsobami chleba a vína [7].

Snažme se během těchto dnů dělat společnost Ježíšovi, doprovázet ho. Zúčastněme se výstav Nejsvětější svátosti, eucharistického průvodu nebo jiných projevů eucharistické zbožnosti s přáním velebit Ježíše ve svaté hostii a děkovat mu, s touhou odčiňovat za hříchy, kterými jsme ho uráželi, a za urážky, které dostává v Nejsvětější svátosti. Přistupme k Němu s naprostou důvěrou především na slavnost Nejsvětějšího Srdce, 15. června, pronikněme do tohoto srdce, otevřeného kopím na Kříži, aby se ukázala jeho nezměrná láska ke každému z nás. A utíkejme se logicky k Nejsladšímu srdci Mariinu, bezpečné cestě: iter para tutum!

Celý měsíc červen je plný významných dní, také pro historii Opus Dei: vysvěcení prvních kněží 25. června 1944; příchod našeho Otce do Říma 23. června 1946; definitivní schválení ducha a norem Díla Svatým stolcem 16. června 1950. A hlavně přechod svatého Josemaríi do nebe 26. června 1975. Můžu vás ujistit, že náš Zakladatel až do posledního dne dělal pokleknutí před svatostánkem velmi zbožně. Toho 26. června už fyzicky nemohl, ale navzdory tomu se po návratu z Castelgandolfa poklonil před Nejsvětější svátostí v úplné adoraci. Jednáme takto i my? Jsme si vědomi, že v těchto chvílích uctíváme samotného Boha? Cítíme potřebu pozdravit Nejsvětější svátost, když vcházíme nebo vycházíme z kostela nebo z kaple, kde je uchováván?

Při slavení liturgické slavnosti svatého Josemaríi prosme na jeho přímluvu za velký nárůst touhy po svatosti a apoštolátu u všech věřících Díla, kněží i laiků, a také v přátelích a spolupracovnících, kteří čerpají z jeho ducha. Prosme za rozšíření apoštolské práce do tolika míst, kde nás čekají. Proto prosme Pána, aby dal mnoha mužům a mnoha ženám milost odpovědět velkoryse na toto volání následovat ho zblízka a otevírat Boží cesty na zemi.

S radostí vám sděluji, že jsem se vrátil velmi spokojený z mé nedávné pastorační návštěvy Bratislavy: viděl jsem rozvoj apoštolské práce Díla ve dvou milovaných zemích, na Slovensku a v Česku, a byl jsem se všemi velmi sjednocený.

V našich prosbách má vždy význačné místo modlitba za papeže a jeho spolupracovníky ve vedení církve, modlitba za pastýře: za biskupy a kněze celého světa. Slavnost svatých Petra a Pavla, 29. června, nám pomůže soustředit se na tyto úmysly. Náš Otec si přál, abychom nenechali nástupce Petra samotného: kéž cítí naši podporu.

Dřív než skončím se chci zmínit o mých narozeninách, 14. června. Především vás prosím, abyste se za mě modlili: potřebuji to!

Už několik měsíců mi na mysl přicházejí vzpomínky na svatého Josemaríu, když měl slavit své sedmdesátiny. Náš Otec tehdy prosil o milost být duší modlitby, ačkoli byl tak ponořen v Bohu, že jeho rozhovor s Pánem byl prakticky nepřetržitý. Tak to vyjádřil 8. ledna 1972 při mši, kterou sloužil malé skupině svých dcer. To je moje předsevzetí v předvečer mých sedmých narozenin: být duší modlitby, modlitby nepřetržité; mít pozdvihnuté ruce jako při mši. A chci, aby toto bylo i vaším předsevzetím: tak budete mít dobrou náladu, tak budete spokojené, tak budete účinné [8].

Jindy prosim Pána jinými slovy o tutéž milost. Konkrétně si vzpomínám na jeden novoroční přípitek pár dní před jeho narozeninami, kdy byl se svými syny z Generální rady. Řekl nám: radost pro všechny, pro mě zkroušenost [9]. Proto vás prosím, abyste v tomto výročí nezapomínali na tohoto vašeho Otce, abych byl mužem pokání, obrácení a abych uměl být věrný v tom, co ode mě Pán žádá každý den. A protože zkroušenost a radost jsou plody působení Ducha svatého, proste, abych se stal duší modlitby, poslušnou vnuknutím Přímluvce, a abych tato vnuknutí uváděl ve skutek. Já přeji to stejné vám, každému z vás: ať se modlíme, ať jsme muži a ženami milujícími umrtvování a pokání, ať jsme služebníky ostatních, ať se neustále staráme o apoštolát. A toto všechno v běžných i mimořádných okolnostech, pokud nastanou.

Vzpomínám si také, jak se připravoval don Álvaro na své 80. narozeniny. V srdci uchovávám jeho důraz na vděčnost, pokání a prosbu o pomoc, které vyjádřil v homilii při mši v den tohoto výročí. Byla to slova, která říkával vždy při mimořádných výročích: děkování, odpuštění, pomož mi více. Snažím se opakovat je často a navrhuji vám, abyste je vzali za své, pokud chcete, protože vám dají velký pokoj a klid.

Před dvěma měsíci oslavil Benedikt XVI. své 85. narozeniny a při té příležitosti řekl slova, o která se s vámi chci podělit. Svatý otec řekl: mám před sebou poslední úsek cesty svého života a nevím, co mi bude uloženo. Avšak vím, že světlo Boží je zde, že On vstal z mrtvých, že jeho světlo je silnější než temnota a že Boží dobrota je mocnější než všechno zlo tohoto světa. A to mi dodává jistotu k další cestě. To nám dodává jistotu. Všem, kteří mne svou vírou opakovaně ujišťují o onom Božím „ano“, v tuto hodinu z celého srdce děkuji [10].

Znovu vás pro Boží lásku prosím, abyste mě stále podporovali vašimi modlitbami, a připomínám vám, co svatý Josemaría tolikrát říkával o tom, že se potřebujeme navzájem. Doufám, děti moje – a každý z nás to aplikujme sám na sebe –, že kde jste, sjednocujete; kde pracujete, sjednocujete. Prosme Ducha svatého, aby se tato jednota stále posilovala naší modlitbou a obětí, prací a odpočinkem, naším běžným životem, ve zdraví i v nemoci: v každém okamžiku, semper in lætitia! Očekávám, že mi 14. června pomůžete předstoupit před Pána a říci mu: tady ti obětuji modlitby mých dcer a synů a tolika dalších lidí.

Vracím se k 26. červnu, abych zdůraznil to, co náš Otec stále říkával: milujte se, milujte se hodně. Nedělal nic jiného, než že připomínal mandátum novum [11], které tak starostlivě předal Ježíš Kristus svým blízkým, nám všem.

Se vší láskou vám žehná

váš Otec

+ Javier

Řím, 1. června 2012

[1] Srov. Sk 1, 14.

[2] Svatý Josemaría, Boží přátelé, č. 306.

[3] Tamtéž, č. 307.

[4] Svatý Josemaría, Cesta, č. 521.

[5] Svatý Josemaría, Rozhovory, č. 115.

[6] Římský misál, Slavnost Kristova těla, Sekvence Lauda, Sion. [7] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 153.

[8] Svatý Josemaría, Poznámky z homilie, 8-I-1972.

[9] Svatý Josemaría, Slova k začátku roku, 1-I-1974.

[10] Benedikt XVI, Homilie při mši sv. na poděkování za 85 let života, 16-IV-2012.

[11] Srov. Jan 13, 34.