Vzkříšení Ježíše je skutečná událost, jejíž projevy byly historicky prokázané. Apoštolové svědčili o tom, co viděli a slyšeli. Kolem roku 57 píše svatý Pavel Korinťanům: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti“ (1 Kor 15,3-5).
Když v dnešní době přistupujeme k těmto skutečnostem, abychom zjistili co možná nejobjektivnější pravdu o tom, co se událo, vtírá se otázka: Odkud pochází tvrzení, že Ježíš byl vzkříšen? Je to manipulace s realitou, která měla v lidských dějinách mimořádný ohlas, nebo je to skutečná událost, jež je stejně tak překvapivá a nečekaná, jak byla i pro zmatené učedníky tehdejší doby? Rozumné řešení těchto otázek nalezneme tím, že prozkoumáme víru těchto lidí o posmrtném životě a uvážíme, zda představa o vzkříšení tak, jak ji oni vyprávěli, logicky zapadá do jejich myšlenkového světa.
Ze začátku existují v řeckém prostředí odkazy na život po smrti, ale s jedinečnými charakteristikami. Hádés (bůh podsvětí), motiv, který se objevuje už od homérských básní, je domovem smrti, světem plný stínů, jakási mlhavá vzpomínka na příbytek živých. Ale Homér nikdy nevěřil, že by mohl být možný návrat z Hádése. Platón, z odlišné perspektivy, spekuloval o opětovném vzkříšení, ale oživení vlastního, mrtvého těla, nepovažoval za reálné. Tj. i když se o životě po smrti někdy hovořilo, myšlenka na vzkříšení neboli návrat k tělesnému životu určitého jedince ve stávajícím světě se nikdy neobjevila.
V židovském náboženství je situace do určité míry odlišná, ale zčásti i společná. Šeol (temné místo zemřelých duší), o kterém mluví Starý zákon a další židovské texty, se příliš neliší od homérského Hádese. Lidé zde jakoby spí. Ale na rozdíl od řeckého pojetí tu jsou dveře, které jsou naději otevřené. Pán je jediný Bůh, Bůh živých i mrtvých, mocný ve světě nad námi i ve světě šeol. Vítězství nad smrtí je možné. V židovské tradici, v některých případech, se určité projevy víry ve vzkříšení vyskytují. I na příchod Mesiáše se čeká, nicméně se zdá, že mezi těmito dvěma událostmi není žádná souvislost. Každý Žid, současník Ježíše, si pokládá, alespoň ze začátku, dvě teologické otázky patřící do velmi odlišných prostředí. Věřilo se, že Mesiáš zničí Pánovy nepřátele, navrátí chrámovému kultu jeho plný lesk a čistotu a ustanoví vládu Pána nad světem. Ale neexistuje žádná představa o tom, že by vstal z mrtvých: to by zbožného a vzdělaného Žida nikdy nenapadlo.
Ukrást jeho tělo a vymyslet lež, že s tímto tělem vstal z mrtvých jako důkaz pro to, že to byl Mesiáš, je nemyslitelné. V den seslání Ducha svatého, jak zmiňují Skutky apoštolské, Petr potvrzuje, že „Bůh ho vzkřísil a zbavil bolestí smrti“ a dále dodává: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě tohoto Ježíše, kterého jste vy ukřižovali“ (Sk 2,36).
Tato tvrzení dokládají, že apoštolové zažili něco, co by si nikdy nedokázali představit. Navzdory svému zmatení a posměchu, který, jak správně předpokládali, vyvolají, cítili povinnost podat o této události svědectví.