Tento nanejvýš osobní, téměř „intimní“ apoštolát proto nelze popisovat případ od případu. Kdo by si troufl vylíčit tisíc různých způsobů života desetitisíců lidí na celém světě? Nikdo z nich nezačal náhle ze dne na den, poté co se připojil k práci Opus Dei vést „nový život“. To, co představuje základní proměnu v jejich životě a co propůjčuje jejich všedním dnům nový smysl a novou hloubku, je závazek proměnit každou příležitost své individuální a sociální existence v setkání s Bohem, s Ježíšem Kristem, ve službu bližnímu, v podíl na apoštolském poslání církve.

Všechny impulsy k osobnímu odpovědnému jednání a chování, všechny individuální schopnosti a přednosti nepřestávají u tohoto, pro Opus Dei charakteristického, druhu apoštolátu působit. Prelatura „nespecializuje“ žádného svého člena jen pro tu či onu určitou oblast apoštolského působení; svou nejdůležitější snahu vidí právě v tom, že povzbuzuje své věřící, aby apoštolsky působili zcela osobně veškerými svými silami, veškerou odvahou a plnou radostí v práci, rodině a společnosti.

V Opus Dei jde o to, aby se každý člen snažil lidi ze svého okolí přiblížit jemu vlastním způsobem myšlení, jednání a mluvení k Bohu. Jednotné „nasměrování“ členů na určité společenské vrstvy neexistuje. Každý jednotlivě usiluje o to, aby pro lidi ze svého okolí ztělesňoval „živoucí svědectví“ křesťanství: dělník ve své továrně, intelektuál při své veřejné nebo vědecké práci, sportovec na poli své sportovní činnosti, žena v domácnosti ve své rodině. Proto označoval zakladatel apoštolské působení členů Opus Dei jako „moře bez břehů“, jako „velkou křesťanskou katechezi“.

Papež Jan Pavel II. se 19.8.1979 při mši svaté v Castel Gandolfo obrátil na skupinu profesorů a studentů patřících k Opus Dei s těmito slovy: „Cílem vašeho Díla je posvěcování života uprostřed tohoto světa, na pracovištích, v zaměstnání. Jde vám o to, abyste žili evangelium ve světě. Žijete v opravdovém souladu se světem, ale se záměrem proměnit jej a spasit skrze svou osobní lásku ke Kristu. Jak velkolepý je tento váš ideál! Od počátku předjímal teologii laiků, která byla později na koncilu a po něm pro církev charakteristická“ (L'Osservatore Romano, 20./21.8.1979).

K úkolům prelatury Opus Dei patří také převzetí odpovědnosti za duchovní a náboženskou péči o určité iniciativy a zařízení v oblasti školství, výchovy, sociální pomoci atd. I tehdy však toto podnikání vděčí za svůj vznik především osobnímu apoštolátu jednotlivých členů Opus Dei a jejich spolupráci s mnoha lidmi, kteří nepatří k prelatuře nebo nejsou ani katolíci.

Mnohdy jsou nutným předpokladem pro takovou apoštolskou aktivitu odpovídající budovy a zařízení. Majitelem těchto zařízení není prelatura Opus Dei, nýbrž zpravidla skupina lidí -členů i nečlenů Opus Dei, katolíků i nekatolíků-, kteří se spojili, aby dali do společného užívání k dispozici zařízení, jako například vzdělávací středisko pro řemeslníky a odborné dělníky, školy domácího hospodaření a zemědělské školy, stanice lékařské pomoci, základní školy, gymnázia, univerzity, mládežnické kluby, studentské koleje nebo akademická střediska dalšího vzdělávání. V žádném případě se nejedná ani přímo, ani nepřímo, o církevní instituce. Jak již bylo řečeno, jsou zakládána a provozována soukromníky, kteří za ně nesou i zodpovědnost při současném vykonávání svého zaměstnání a při využívání svých občanských práv.

Založení a provozování těchto středisek probíhá podle platného práva dané země, aniž by si majitelé činili nárok na některé výjimečné úpravy. Jedná se s nimi naprosto stejně jako s podobnými iniciativami jiných soukromníků, nadací nebo sdružení.