Sanhedrin neboli velerada byl Nejvyšší soud židovského práva, který měl vykonávat spravedlnost pomocí Tóry, jak ústní, tak psané. Současně reprezentoval židovský lid před římskou autoritou.
Podle starodávné tradice měl sedmdesát jedna členů, kteří, jak se předpokládalo, byli dědici povinností zastávaných sedmdesáti staršími, jež pomáhali Mojžíšovi při vykonávání spravedlnosti; počet doplňoval samotný Mojžíš. Časem se vyvinul a zahrnul představitele kněžské šlechty a nejvýznačnější rody, zřejmě v perském období, tj. od V. až IV. století před K. Poprvé je zmiňován, i když pod jménem gerúsia (rada starších), v čase vlády Antiochose III. Velikého (223 - 187 před K.). Pod názvem Sanhedrin je znám od vlády Hircana II. (63 - 40 před K.). V té době mu předsedal hasmonský panovník, který byl též veleknězem.
Herodes Veliký dal na začátku své vlády popravit velkou část jejích členů - dle Flavia Josefa (Židovské starožitnosti 15,6) čtyřicet pět -, protože rada měla tu odvahu, že mu připomenula hranice, kam by měla sahat jeho moc. Nahradil je osobami, které mu byly podřízené. Během jeho vlády a později v době Archelaose byl Sanhedrin téměř bezvýznamný.
V době římské vlády a také za vlády Poncia Piláta vykonával Sanhedrin na území Judska opět své soudní funkce v občanskoprávních a trestních řízeních. Tehdy byly vztahy s římskou správou bezproblémové a relativní rozsah autonomie, který jí byl ponechán, nevybočoval z římské politiky platné na dobytých územích. Nicméně s největší pravděpodobností byla možnost vynášet rozsudek smrti, tzv. potestas gladii, vyhrazena římskému vládci (prefektovi), který, jak bylo tehdy obvyklé, měl od císaře rozsáhlé soudní pravomoci, mezi jiným i tuto pravomoc. Proto Sanhedrin nemohl nikoho odsoudit k smrti, ačkoliv případy, jež byly v jeho pravomoci, projednávat mohl.
Noční shromáždění členů Sanhedrinu k výslechu Ježíše nebylo ničím jiným než předběžným vyšetřováním, které mělo připravit obvinění z trestného činu a následujícího rána proti němu vzneseno v procesu před římským prefektem.