Život Panny Marie (XVI): Kristus v hrobě

Scéna Piety nám opět ukazuje Krista v náručí Panny Marie. Matka přijímá Syna, který byl od lidí zavržen. Šestnáctý díl o životě Panny Marie.

Ježíš zemřel kolem třetí hodiny odpoledne: hodina, kdy se obětují v chrámě beránci jako příprava na velikonoční večeři. Čtvrté evangelium připomíná tuto symboliku již v prvních kapitolách, když - před skupinou apoštolů - vkládá do úst Křtitele, který ukazuje na Ježíše, tato slova: Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa (Jn 1,29). U kříže stála Maria s Janem a svatými ženami. Nemohla se, s pohledem upřeným na svého Syna, od tohoto místa odpoutat. Před uložením těla do hrobu musela proto zakusit mnoho hořkých chvil.

Když zapadlo kolem šesté hodiny odpoledne slunce, začala sobota, jež byla toho roku mimořádně slavnostní, neboť na ni připadly židovské velikonoce. Nebylo vhodné, aby těla odsouzených o tomto velkém svátku zůstávala na kříži. Proto se několik urozených mužů obrátilo na Piláta a poprosili ho, 'aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati' (Jn 19,31). Římský místodržitel pověřil tímto nepříjemným úkolem několik vojáků. Umíme si představit zděšení Panny Marie, když spatřila na Kalvárii ozbrojený peleton ozbrojený kyji a kopími. Scénu popisuje svatý Jan: Přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že je již mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda. (Jn 19,32-34)

Kopí probodlo mrtvému Ježíšovi srdce a zranilo bolestně duši Panny Marie, aby se splnilo Simeonovo proroctví: tvou vlastní duší pronikne meč (prv. Lk 2,35). Svatý Jan, očitý svědek, viděl v této epizodě naplnění několika proroctví. Především to, jež se týká velikonočního beránka: Ani kost mu nebude zlomena (Jn 19,36; prv. Ex 12,46). A na jiném místu v Písmu se říká: 'Budou hledět na toho, kterého probodli.' (Jn 19,37; prv. Za 12,10)

Když patřili na umučené tělo Krista, stěží omytého, oplakávala Panna Maria a ostatní ženy Krista.

Čas se krátil. Josef z Arimatie a Nikodém, bohabojní členové velerady a tajní učedníci Pána, přišli k Pilátovi a požádali ho odvážně, aby jim vydal tělo Pána. Když se Pilát přesvědčil o jeho smrti, udělal, jak chtěli. Josef, doprovázený několika služebníky, kteří přinesli obvazy, velký pruh plátna a žebřík, aby mohli tělo sundat z kříže, se dostavil na místo popravy. I Nikodém měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber (Jn 19,39): obrovské množství parfému, které by stačilo na královskou hrobku. Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do pruhů plátna, jak mají židé ve zvyku pohřbívat (Jn 19,40).

Křesťanská zbožnost se u této evangelijní události zastavuje, aby s dojetím a usebráním uvažovala o obrazu Panny Marie se svým Synem v náručí. Tato slavná scéna je zvěčněna v umění nespočetnými malíři a sochaři jako obraz Piety. Snad právě v této chvíli, když patřili na umučené tělo Krista, stěží omytého, oplakávala (tzv. lamentace) Panna Maria a ostatní ženy Krista. Bylo to obvyklé u starověkých národů Středního východu a je to tak i často v některých krajích dokonce i dnes. Evangelium je skoupé na detaily. Ale ve starodávných dokumentech, kde je tato scéna podrobně popsána, se vkládá do úst Panny Marie několik lamentací, ve kterých Panna vyjadřuje svou bolest, ale zároveň se naprosto odevzdává do Boží vůle. Zmiňuje to například svatý Efraim ve IV. století.

Nakonec uložili tělo Ježíše do hrobky, která patřila Josefovi. Byla pouze pár kroků do Kalvárie. Na tom místě, kdy byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován (Jn 19,41). Tam tedy položili Ježíše, protože u židů byl den příprav a hrobka byla blízko (Jn 19,42). Josef z Arimatie přivalil před vchod do hrobky velký kámen a odešel (Mt 27,60). Bylo to v době příprav na velkou slavnost druhého dne, kdy, navzdory svátku, požádali velekněží a farizeové společně Piláta, aby dal toto místo strážit. Pilát jim vyhověl. Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a postavili stráž (Mt 27,66).

J. A. Loarte