Život Panny Marie (XII): Ježíš mezi učiteli

Jaká byla úzkost Panny Marie, když zpozorovala, že ztratila Dítě. Našla ho v Jeruzalémě, jak se vypráví ve XII. části o životě Panny Marie.

Mojžíšský zákon zavazoval izraelské muže, aby se třikrát do roka představili Pánu: na velikonoční svátky, v den letnic a na svátky stánků. Tato povinnost neplatila pro ženy a děti mladší 13 let. Od tohoto věku pro ně platily nařízení Zákona. Nicméně mezi zbožnými židy bylo časté, že i ženy se přicházely poklonit Bohu do Jeruzaléma a někdy i v doprovodu svých dětí.

V Ježíšově době bylo zvykem, že tuto pouť podnikali pouze ti, kdo bydleli ve vzdálenosti kratší než jeden den cesty a obvykle pouze na velikonoční svátky. Protože Nazaret byl od Jeruzaléma vzdálen několik dní cesty, nebyl Josef povinen toto nařízení splnit. Přesto on i Maria každý rok přicházeli na velikonoční svátky do Jeruzaléma (Lk 2,41). Evangelista neříká, zda je Ježíš při těchto příležitostech doprovázel, jak bylo u zbožných rodin obvyklé. Až nyní se o této cestě výslovně zmiňuje, snad aby epizodu, kterou se chystá vyprávět, chronologicky zaznamenal. Možná i proto, že Dítě, které vstoupilo do třináctého roku svého života, se cítilo tímto nařízením zavázáno. A tak když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle (Lk 2,42).

V Jeruzalémě se to hemžilo poutníky a obchodníky. Přijížděly karavany z těch nejvzdálenějších koutů: z pouští v Arábii, z pobřeží Nilu, z hor v Sýrii, ze vzdělaných měst v Řecku... Všude panoval zmatek: osli, velbloudi a zavazadla plnili ulice a okolí města. A věřící zaplnili chrám, kde nabízeli své oběti a modlili se.

Můžeme si představit, co si asi myslela Panna Maria: Byl právě toto meč bolesti, předpovídaný Simeonem, který ji měl proniknout duši?

Ve stejném zmatku se připravovali i na zpáteční cestu. Muži i ženy zvlášť, děti se připojovaly podle věku k jedné nebo druhé skupině. Neexistoval žádný organizační řád: stačilo znát místo a přibližnou hodinu odjezdu. Není proto divné, že chlapec Ježíš zůstal několika dní v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali (Lk 2,43).

Maria s Josefem přišli na ztrátu dítěte večer prvního dne putování, kdy karavany z Galileje musely přerušit cestu kvůli přenocování. Jaká byla jejich úzkost, když zjistili, že Ježíš chybí! Ve zbylých hodinách dne ho hledali mezi příbuznými a známými (Lk 2,44). Ve spěchu, snad ještě téže noci, se vrátili ho hledat do Jeruzaléma. Přišli na místo, kde jedli velikonočního beránka, do chrámu, ptali se přátel a známých, které potkávali na ulicích. Všechno nadarmo, nikdo Ježíše neviděl. Můžeme si jenom představit, co si asi myslela Panna Maria: Byl právě toto meč bolesti, předpovídaný Simeonem, který ji měl proniknout duši?

Tak uběhl druhý den ve starostech a bolestech. Znovu se vrátili a prošli místa, která předtím navštívili, až ho našli třetího dne v chrámu, nejspíš v jednom ze sálů vedle nádvoří, které učitelé Zákona používali na přednášení. Byla to jedna z častých scén ve svátečních dnech: učitel na vyvýšeném sedátku, aby ho bylo dobře vidět a slyšet, v rukou posvátný svazek knihy. Vysvětloval posluchačům, sedícím na podlaze, nějakou pasáž z Písma. Občas položil učitel otázku, na kterou odpovídali nejpokročilejší žáci. Tak našli Josef a Maria Ježíše, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi (Lk 2,46-47).

Maria a Josef poslechli Boží plány pokorně a s naprostou poslušností. Pro nás křesťany je to poučení, že máme přijímat projevy Boží prozřetelnosti s láskou.

Když ho rodiče uviděli, celí se zarazili (Lk 2,48). Ale jejich údiv nebyl nad moudrostí těchto odpovědí, ale proto, že to bylo poprvé, kdy se něco takového stalo. Ježíš, poslušný syn, zůstal v Jeruzalémě, aniž by je upozornil. Neztratil se, opustil je dobrovolně.

Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali. Odpověděl jim: Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce? Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci (Lk 2,48-50).

Aniž by odpověď pochopili, Maria a Josef poslechli Boží plány pokorně a s naprostou poslušností. Pro nás křesťany je to poučení, že máme přijímat projevy Boží prozřetelnosti s láskou, i když je ne vždy úplně chápeme.

J. A. Loarte