Máme s manželkou šest dětí a pravidelně se modlíme kartičku blahoslaveného Álvara za uzdravení jednoho našeho dítěte, které má vážnou motorickou poruchu.
11. března 2016 ráno mi poslal jeden můj přítel kněz mobilem zprávu, že tohoto dne je významné výročí, narození blahoslaveného Álvara. Vždycky na to celý den myslím.
Toho večera, kolem 18:30, mi zavolal otec a řekl mi, že moje švagrová, která žije v Texasu (USA) a je v posledním měsíci těhotenství a čeká druhé dítě, musí být urgentně přijata do nemocnice, aby jí vyvolali porod. Došlo k vážné situaci, kterou mi nechtěl dopodrobna vysvětlovat, připravoval mě takto na nadcházející události. Od té chvíle jsem se začal přimlouvat za zdárný průběh císařské řezu a za zdraví mého synovce.
Večer jsem se od otce dozvěděl (nechtěl jsem za této situace obtěžovat mého bratra), že k porodu došlo, ale že dítě má nějaký vážný druh srdeční nemoci, kterou lékaři ještě diagnostikují. Situace vypadala vážně a tak jsem se já a manželka, zatímco jsme pokračovali v našich obvyklých domácích pracích, společně modlili za vyřešení těchto potíží.
Ve 22:14 jsem od otce dostal textovou zprávu, že situace „je kritická“. V té chvíli jsme zavedli děti nahoru (bydlíme v domě), aby si u sebe v pokoji četly, a oba jsme se začali znovu modlit růženec za uzdravení synovce.
Ve 23:02 jsem měl znovu telefonát od otce, který zkroušeně plakal, protože můj synovec a jeho vnuk umíral. Srdce mělo fibrilace a tep 280. Tehdy jsem zčistajasna dostal nápad a řekl otci: Modlit se k donu Álvarovi, dnes má narozeniny.“ Žena byla zrovna nahoře s dětmi. Vzal jsem kartičku blahoslaveného, klekl si v obývacím pokoji před obrazem Panny Marie a začal se ji modlit. Hned potom jsem cítil potřebu udělat totéž, ale s celou rodinou. Vyšel jsem nahoru a oznámil dětem vážnost situace. Starší tak nějak vědí, kdo to byl blahoslavený don Álvaro; vysvětlil jsem jim, že měl rád děti, a společně jsme se kartičku pomodlili. Dojetím jsem měl slzy v očích a vnitřně jsem byl přesvědčen, že nám don Álvaro pomůže. Když jsme se domodlili, uložili jsme děti do postelí, zhasli světlo a sešli dolů. Ve 23:54, těsně před koncem výročí blahoslaveného, mi zavolal otec: oznamoval mi, že dítě je kupodivu ve stabilizovaném stavu, lékaři si to neumí vysvětlit. Má radost a dojetí byly obrovské. Později jsem se dozvěděl, že i můj otec hledal nějakou kartičku blahoslaveného a pomodlil se ji.
Během noci jsme sháněli pro otce letenky, chtěl být po boku mého bratra v této obtížné situaci. Synovec už byl úplně stabilizován a proto ho přemístili do nemocnice, kde se o něj mohli lépe postarat. V následujících dnech se jeho stav postupně zlepšoval a po více než týdnu byl uznán za zdravého.
I termíny letu otce tam a zpět byly jako zásah prozřetelnosti: letenky se nedaly vybrat, protože se nemohly koupit předem, a byly to jediné volné termíny s návratem za 10 nebo 12 dní. Nevěděli jsme, který termín vybrat, ale naštěstí to dopadlo dobře a tak otec mohl být po celou tuto obtížnou dobu s bratrem a za zpáteční let si vybral den potom, co dítě propustili. A do Španělska se vrátil 23. března na výroční den úmrtí blahoslaveného Álvara del Portillo. Této shody jsme si všimli až za několik dní.