Církev jako moudrá matka ví, co potřebují její děti pro to, aby ve zdraví a síle rostly na duchu i na těle. Skrze skutky milosrdenství nás zve, abychom vždy zas a znovu objevovali, že tělo i duše našich lidských bratří potřebuje pozornou péči a že tuto péči dává Bůh na starost každému z nás. „Cílem milosrdenství je samotný lidský život jako celek. Samotný náš „tělesný“ život hladoví a žízní, potřebuje ošacení, bydlení a navštěvování, jakož i důstojný pohřeb, který si nikdo sám nemůže dát. (…). Náš „duchovní“ život potřebuje výchovu, nápravu, povzbuzení (útěchu). Potřebujeme, aby nás druzí potěšili, odpustili nám, podporovali nás a modlili se za nás.“ 1
Budeme se nyní zabývat duchovními skutky milosrdenství, které přicházejí na pomoc v hladu a žízni, nahotě a opuštěnosti, v nemoci a zajetí, které v mnoha různých podobách zakouší lidské srdce. Jsou to různé formy duchovní nouze, která postihuje nás všechny a kterou, podíváme-li se pozorně, najdeme i ve svém okolí. 2 Bůh očekává, že potřeby našich bližních pohnou naším srdcem – podobně jako jeho srdcem – a že se i přes tíhu, kterou neseme na vlastních bedrech, neotupí jeho vnímavost. „Uprostřed sobectví a lhostejnosti — hleď si každý svého! —, si vzpomínám na silné a statné dřevěné oslíky „běhající” po stole… Jeden z nich sice ztratil nohu, ale pokračoval v cestě, protože ho podpírali ostatní.“ 3
Každodenní milosrdenství
Svatý Josemaría při jedné příležitosti vzpomínal na radostnou a léty potvrzenou zkušenost s křesťanskou velkorysostí: „Znám tisíce (…) studentů, kteří se vzdali možnosti budovat si svůj malý soukromý svět a odevzdali se ostatním prostřednictvím své profesionální činnosti, již se snaží s lidskou dokonalostí a ve stále mladém a radostném duchu konat ve výchovných, zdravotnických, sociálních a jiných dílech.“ 4 Kde je křesťan, který je „jako vypáleným znamením označen posláním, které celoživotně naplňuje tak, že osvěcuje, žehná, oživuje, pozvedá, uzdravuje a osvobozuje,“ tam najdeme „ošetřovatelku celou duší, učitele celou duší, politika celou duší a každého, kdo se radikálně rozhodl být s druhými a pro druhé. Pokud však někdo klade na jednu stranu svou povinnost a na druhou stranu svůj soukromý život, všechno mu zešedne a začne ustavičně vyhledávat uznání anebo hájit své vlastní nároky“. 5 „Žádný člověk, Boží syn, nemůže chápat svůj život jen jako pečlivou přípravu své životní dráhy.“ 6 Je logické, že v nás pracovní obzory probouzí nadšení, ale aby se toto nadšení nestalo prázdným přeludem – „marností nad marnost“ (Kaz 1,2) –, mělo by být inspirováno touhou osvětlovat rozum, zmírňovat napětí a těšit lidská srdce.
Všichni – nejenom spisovatelé, učitelé či odborníci na komunikaci – se nějakým způsobem podílíme na vytváření kultury a veřejného mínění. Každý může svým způsobem „poučovat neznalé“, „dávat radu pochybujícím“, „napomínat ty, kdo chybují“, ty, kdo se nevědomky stali obětí povrchnosti a nejrůznějších ideologií; kdo žízní po vědomostech, kdo chtějí pít z pramenů lidské a božské moudrosti; kdo neznají Krista, „ani nepoznali krásu jeho tváře, ani nádheru jeho učení“. 7 Snaha prožívat víru tak, aby z ní vyzařovala pravda; ochota komplikovat si život a organizovat vzdělávací prostředky v nejrůznějším prostředí; touha vtisknout práci křesťanskou podobu, očistit ji od zneužívání a najít v ní nové obzory; snaha učitelů pomáhat studentům růst; ochota předávat své zkušenosti těm, kteří si razí cestu v pracovním světě; ochota pomáhat a radit kolegům v problémech; podporovat mladé lidi, kteří váhají se založením rodiny, protože jim v tom brání finanční nejistota; šlechetně a s odvahou „napomínat toho, kdo hřeší“… Tyto a mnohé další postoje, které dalece přesahují rámec minimalistické etiky, vytvářejí každodenní milosrdenství , které Bůh žádá po obyčejných křesťanech.
I když je bezpochyby dobré vytvářet projekty tam, kde máme možnost podat pomocnou ruku, bude polem pro milosrdenství zpravidla všední pracovní den, v němž je člověk veden touhou pomáhat: Co bych mohl ještě udělat? Koho ještě bych mohl zapojit? To vše je milosrdenství, které jedná, bez rozvrhu, bez vypočítavosti: „Dynamické milosrdenství, nikoli zvěcnělé a definované substantivum, ani adjektivum, které život trochu zkrášlí, nýbrž sloveso – prokazované a přijímané milosrdenství “.8
Přikrývat slabosti druhého
Tato dvě slova – prokazované a přijímané milosrdenství – v sobě odráží jedno z nejtypičtějších blahoslavenství tohoto roku milosrdenství: „Blahoslavení milosrdní, neboť dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7); milosrdenství si v nich prorazí cestu, protože tomu, kdo prokazuje milosrdenství, se dostane milosrdenství z nebe. Geniální Shakespeare to formuloval následovně: „Milosrdenství nelze vynutit. Snáší se z nebe jako něžný déšť na zprahlou zem. Je dvojím požehnáním: kdo dává, blažen jest jak ten, kdo bere.“ 9
Milosrdným tedy Pán slibuje nejen shovívavost a pochopení na konci jejich dnů, ale též velkorysou míru darů – stokrát víc (Mt 19, 29) – již v tomto životě. Milosrdný člověk intenzivněji vnímá, že mu Bůh odpouští a že ho chápe, takže pak sám s radostí odpouští a chápe druhé i přesto, že je to pro něj někdy bolestné, a raduje se, když vidí, jak skrze něj Boží milosrdenství přechází na ostatní. „Neboť pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,25). Když utápíme zlo v přívalu dobra; když se snažíme, aby nám lidská zloba nezatvrdila srdce; když neoplácíme bezcitnost bezcitností; když nezavalujeme lidi kolem sebe svými problémy; když se snažíme ovládat svou přecitlivělost a sebelásku, vítězíme v „Božích bitvách (…). Nezbývá než vzít vážně tuto přenádhernou válku lásky, chceme-li pro církev a pro duše doopravdy dosáhnout vnitřního pokoje a Božího klidu“. 10
Další ze skutků duchovního milosrdenství spočívá v „trpělivém snášení chyb druhých“. Nejde přitom jen o to druhého neshazovat a neukazovat na něj prstem: milosrdný člověk má přikrývat slabosti druhého (podobně jako synové Noemovi 11), i když při tom bude cítit jejich „pach“. Chladné milosrdenství není milosrdenstvím. „Ovčí pach“ 12 – v církvi jsme všichni „ovcemi i pastýři“13 – bývá nepříjemný, ale snášet ho a nezacpávat si přitom nos, to je skrytá oběť, která vydává Bohu libou vůni: bonus odor Christi. 14 „Když se postíš, pomaž si hlavu a umyj si tvář, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který je ve skrytosti“ (Mt 6, 17–18).
Milosrdenství mění naši tendenci klást na druhé příliš vysoké požadavky a sobě povolovat. Pomáhá nám uvědomit si, že to, co jsme považovali u druhého za chybu, byla jen nálepka, kterou jsme mu dali možná na základě nějaké ojedinělé události nebo proto, že jsme něčemu přikládali příliš velký význam; vynesli jsme „soud“, ale přitom jsme neviděli druhého takového, jaký je, protože jsme vnímali jen jeho negativní stránky a rysy zveličené naší sebeláskou. Boží milosrdenství nás vede k tomu, abychom tak přísné soudy nevynášeli, příp. je dokázali odvolat. I zde platí moudrá věta Tertulianova: „Kdo přestane být neznalý, přestane nenávidět, desinunt odisse qui desinunt ignorare .“15 Každodenní milosrdenství je tedy pro nás výzvou, abychom lidi kolem sebe (rodiče, děti, sourozence; sousedy, kolegy v práci…) lépe poznali a nenálepkovali je. Když máme pro druhého pochopení, když s ním neztrácíme trpělivost, pomáháme mu růst. Přehnaná zaměřenost na jeho nedostatky v něm naopak vyvolá napětí a sešněrovanost, takže ze sebe bude moct jen stěží vydat to nejlepší. Všechny naše vztahy, zvláště ty rodinné, mají být „milosrdnou pastvinou“ bez paternalismu. „Každý pečlivě kreslí a píše do života druhého.“ 16
Milosrdenství je potřeba i proto, abychom uměli bez záště snášet, když s námi druzí jednají tvrdě. Není snadné mít rád někoho, od koho se nám dostává jen urážek a lhostejnosti, ale „jestliže pozdravujete jen své bratry, co tím děláte zvláštního?“ (Mt 5,47). Pro křesťanského ducha je příznačné nejen vzájemné pochopení, ale též ochota usmířit se nebo odpustit tomu, kdo se k nám zachoval nehezky. Upřímná snaha „odpouštět urážky“ je jediný způsob, jak zastavit spirálu nepochopení, téměř vždy vytvořenou vzájemným neporozuměním. Nejde o idealismus naivních lidí, kteří se nesetkali s bezcharakterností a cynismem, ale o „Boží moc“ (1 Kor 1,18): jemný vánek, schopný zbořit i ty nejimpozantnější struktury.
Posláni těšit
„Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás“ (2 Kor 1,3–4). Křesťan trpí jako všichni ostatní lidé, a někdy musí navíc snášet nepochopení a těžkostí kvůli své věrnosti Bohu 17; jeho utrpení se mu však zároveň stává lehkým, protože má útěchu u svého Otce. „Toto je tvá jistota, to je to mořské dno, do kterého musíš zabořit kotvu, ať už se děje, co se děje na mořské hladině tohoto života. A najdeš radost, sílu, optimismus, vítězství!“ 18 Útěcha od Boha nás činí schopnými těšit, vysílá nás do světa těšit, protože „náš nekonečný smutek vyléčí pouze nekonečná láska“. 19
Abychom mohli „těšit smutné“, musíme se naučit vnímat potřeby druhých. Někteří lidé jsou smutní, protože zakouší „hořkost osamělosti nebo lhostejnosti“ 20; jiní proto, že jsou pod velkým tlakem a potřebují si odpočinout. Potřebují, aby jim někdo pomohl a ukázal jim, jak odpočívat, protože se to nikdy nenaučili. Dobré dítě Boží se má snažit napodobovat nenápadné působení pravého Utěšitele (V práci libý pokoji, smiřiteli v rozbroji, rač nás v pláči utišit) 21: starat se o druhé, aniž by si všimli, že jim věnujeme čas, aniž by měli pocit, že jim udělujeme audienci nebo je dirigujeme. „Mluvíme o postoji srdce, které všechno prožívá s klidnou pozorností, dovede plně před někým stanout, aniž by přemýšlelo o tom, co bude pak, odevzdává se každé chvíli jako božskému daru, který je třeba žít v plnosti.“ 22 Boží dítě kráčí životem s hlubokým přesvědčením, že „každý člověk je hoden našeho odevzdání“ 23: úsměv, ochota pomáhat, nefalšovaný zájem o druhé, také o ty, které téměř neznáme, může někomu změnit den a někdy i život.
Ke každému, známému i neznámému, se bude naše milosrdenství vycházející z modlitby rozlévat jako „široký, klidný a bezpečný proud“ 24: „Přimlouvat se, žádat o něco ve prospěch druhého, je od dob Abraháma vlastní srdci, které je v souladu s Božím milosrdenstvím.“ 25 Proto nás církev vybízí, abychom „prosili Boha za živé i mrtvé“. Jedna z radostí, které zažijeme v nebi, bude zjištění, kolika lidem pomohla naše třebas i kratičká modlitba uprostřed dopravního ruchu nebo ve veřejné dopravě, kterou jsme se pomodlili na oplátku za nelaskavé gesto; zjištění, že Bůh díky naší přímluvě probudil v někom, kdo z nějakého důvodu trpěl, novou naději; zjištění, kolik útěchy se dostalo živým i mrtvým díky tomu, že jsme si na ně vzpomněli při mši ponořeni do modlitby Ježíše k Otci v Duchu svatém.
Končíme naši krátkou prohlídku skutků milosrdenství, které jsou ve skutečnosti „nekonečné, každý má svůj osobní ráz a příběh s vlastní tváří. Není dohromady jenom sedm tělesných a sedm duchovních skutků. Ty vypočítané jsou spíše jen jakýmisi surovinami samotného života a, dotýkají-li se jich milosrdné ruce a ztvárňují-li je, mění se každý z nich na řemeslný výtvor. Skutek se množí jako chléb v koších a roste bez omezení jako hořčičné zrnko“ 26.
Carlos Ayxelá
1 František, 3. rozjímání, Kněžská duchovní obnova, 2–VI– 2016.
2 Kompendium Katechismu katolické církve vypočítává sedm skutků duchovního milosrdenství: dávat radu pochybujícím; poučovat neznalé; napomínat ty, kdo hřeší; těšit zarmoucené; odpouštět urážky; trpělivě snášet obtíže; prosit Boha za živé i mrtvé.
3 Sv. Josemaría, Výheň, 563.
4 Sv. Josemaría, Rozhovory, 75.
5 Srov. František, ap. exh. Evangelii gaudium (24–XI–2013), 273.
6 Sv. Josemaría, Boží přátelé , č. 76.
7 Sv. Josemaría, Jít s Kristem , č. 179.
8 František, 1. rozjímání, Kněžská duchovní obnova, 2–VI– 2016.
9 W. Shakespeare, Kupec benátský , IV. 1.; srov. František, Poselství k 50. Světovému dni sdělovacích prostředků, 24–I–2016.
10 Sv. Josemaría, Poznámky z rozjímání, II–1972, in: Es Cristo que pasa, Edición crítica preparada por Antonio Aranda, Rialp 2013, 8d.
11 Srov. Gen 9, 22–23.
12 František, Homilie, 28–III–2013.
13 Srov. Javier Echevarría, Pastýřský list, 1–VIII–2007.
14 Srov. 2 Kor 2, 15.
15 Tertulian, Ad Nationes, 1, 1. Také sv. Augustin se této otázce věnuje v In Evangelium Ioannis Tractatus , 89 a 90.
16 František, ap. exh. Amoris Laetitia (19–III–2016), 322.
17 Žalmy jsou častým obrazem těchto potíží věřícího člověka. Srov. např. Ž 42, 10–12; 44, 10–26; 73.
18 Via crucis, VII. zastavení, 3.
19 František, Evangelii Gaudium , 265.
20 Sv. Josemaría, Projev v Centro ELIS u příležitosti jeho inaugurace, 21–XI–1965, in: Josemaría Escrivá de Balaguer y la universidad, Pamplona, Eunsa 1993, 84.
21 Římský misál, Seslání Ducha svatého, Hymnus Veni Sancte Spiritus .
22 František, enc. Laudato si (24–V–2015), 226.
23 František, Evangelii Gaudium , 274.
24 Boží přátelé, 306.
25 Katechismus katolické církve, 2635.
26 František, 3. rozjímání, Kněžská duchovní obnova, 2–VI– 2016. Srov. Mt 13, 31–32; 14, 19–20.