Blahoslavený Josemaría Escrivá de Balaguer se narodil 9. Ledna roku 1902 v malém španělském městě. Pravdivým obrazem o bohatství jeho života jsou jeho vlastní slova, kterými začíná Cesta: "Kéž tvůj život není neplodný. - Buď užitečný. - Zanechej za sebou stopy. - Vyzařuj plamen své víry a lásky. Svým apoštolským životem setři stopy bahna a špíny zanechané nečistými rozsévači nenávisti. - A zažehni všechny cesty země ohněm Kristovým, který nosíš ve svém srdci."

Tento muž byl velmi zamilován do Krista a miloval opravdově, bez ochabování. Proto, když dnes oslavujeme sté výročí jeho narození, nespokojujeme se s pohledem do minulosti. Pouhá připomínka by byla v nesouladu s hlubokou pokorou zakladatele Opus Dei. Chvála pro něho nebyla; dával přednost tvrdé práci a nechtěl přitahovat pozornost. U příležitosti zlatého jubilea jeho kněžského svěcení řekl, že se cítí jako "žvatlající dítě". Někdy se schovával jakoby do obálky, kterou ale brzy odhazoval v přirozené dychtivosti dostat se k podstatě věcí. Jak významné bylo jeho poselství, duch posvěcování všedního dne, které mu Bůh svěřil.

Toto výročí nás vybízí, abychom se upřeně dívali do budoucnosti. Nemá být nostalgií po minulosti; je to spíše výzva, naděje, upřímná touha pokročit v lásce k Bohu a k bližnímu. Překročili jsme práh nového století. Současnost vyžaduje otevřenou mysl, dychtivost přijmout nevídané výzvy. Jsme voláni, jak napsal Svatý Otec ve svém apoštolském listu Novo Millennio Ineunte, "abychom vzpomínali na minulost s vděčností, žili přítomnost s nadšením a dívali se vstříc budoucnosti s důvěrou"(č. 1).

Skrze zakladatele Opus Dei bylo církvi dáno trvalé a silné poselství. Jak čteme v dekretu, kde Papež potvrzuje heroismus, se kterým žil blahoslavený Josemaría ctnosti, je toto poselství "trvalé bez ohledu na módu nebo historické okolnosti jako nevyčerpatelný zdroj duchovního světla." Když toto světlo prohlubuje naše chápání toho, co učil blahoslavený Josemaría, vidíme, že nikdo není vyloučen z tohoto Božího povolání. Podobně rosteme v jistotě, že abychom použili jeden z jeho obrazů, nebe a země se spojují nejen za obzoru, ale rovněž v srdcích Božích dětí, když se zaváží k troufalému činu hledání přítomnosti Krista ve světských záležitostech.

Blahoslavený Josemaría se instinktivně věnoval službě poselství, které mu Bůh svěřil. Všechno osobní v jeho životě nechal za sebou. Jednou mohl říci, že žil jen proto, aby táhl dopředu a upevnil instituci povolanou k hlásání tohoto poselství. To znamenalo připomínat křesťanům žijícím uprostřed světa, že je Bůh volá v a skrze jejich každodenní životy. "Je to něco svatého něco nadpřirozeného, co se vytratilo z obecného povědomí, a co jsi povolán objevit," napsal (Rozhovory s Msgr. Escrivá, č. 114). Strávil se, aby sloužil tomuto ideálu, tak obyčejnému a tak velkému. Vedl mnoho křesťanů, aby objevili nadpřirozený rozměr každodenní existence. Kde ostatní možná viděli jen dno sudu, on ukazoval čisté zlato, smaragdy, rubíny. Podobně jsou přeměněny rutina, bezvýznamnost a monotónost života.

Bohatství jeho života se zrodilo z jeho věnování roly, kterou mu Bůh v církvi určil. Toto je podstata nadpřirozené logiky: je nezbytné udělat pokorou místo pro Boha. Tato pokora není ústup, nicméně; raději, dává všechno, do posledního haléře. Proto zde chci zdůraznit, nejprve pro sebe, že pokrok ve všech důsledcích poselství blahoslaveného Josemaríi vyžaduje vůli odevzdat se tak jako to udělal on.

Teď je dobrý moment zdůraznit sílu, která je obsažena v jedné myšlence: vidět práci jako službu. "Jak miluji toto slovo: služba!" napsal zakladatel Opus Dei. "Sloužit svému Králi a skrze něho všem těm, kteří byli vykoupeni jeho krví. Opravdu bych si přál, aby křesťané věděli jak sloužit" (Jít s Kristem, č. 182). Sloužit znamená dávat sebe; to ukazuje účinnou lásku, která se projevuje spíše činy než slovy. Služba vzbuzuje bratrství spolu s tak domácími ctnostmi jako je krásná a upřímná láska: úsměv, jemnost, zbožnost, které těší ostatní, tiše jim prát to nejlepší. Maličkosti a drobnosti tvoří ducha služby, ve kterém se snoubí pokora a láska. V duši křesťana nemá místo prostřednost, zvláště, když nazíráme Kristův příklad. "Dobře všechno vykonal" (Mk 7:37), řekli jeho známí o jeho dětství i o letech práce v Nazaretě. Abychom měli účast na díle vykoupení nemůžeme mít menší touhu než hledat svatost v pozornosti na malé dataily.

Ale služba vyžaduje zbavit se hledání sebe, své skvělosti, svého úspěchu (Mt 6:24 Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům). Mi hledáme jenom slávu Boží. Ale být užitečný znamená také usilovat o profesionální růst, respekt nezáleží na dojmech ale na schopnosti poznat opravdové potřeby druhých. Pracovat ve službě Bohu a bližnímu znamená plnit povinnosti a dávat dobrý příklad ve své práci, využít svých schopností ke službě veřejnému blahu. To se nedá uskutečnit bez snahy cvičit se ve ctnostech ve své práci. A to znamená využít veškerých profesionálních schopností z důvodů, které přesahují krátkodobé efekty. Aby mohl člověk takto pracovat, nemůže mít žádnou menší motivaci: jen láska k Bohu potrvá až do konce. A tak, kdokoliv pracuje, aby sloužil míří bez osobních ambicí k hledání Boží vůle v tisících součástech běžného života. V důsledku toho, když přicházejí těžkosti a zklamání, klid se nikdy neztratí.

Jen touha sloužit může radikálně změnit žebříček hodnot, které řídí společnost ("Jsem služebnice Páně" Lk 1:38). Křesťan tak získává opravdoví smysl pro skutečnost, protože rozumí, v čem spočívají opravdové ideály. ("Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem a kdo chce být mezi vámi první, ať slouží všem." Mk 10: 43-44). Příklad blahoslaveného Josemaríi nám pomáhá najít v Evangeliu způsob, jak změnit svět, úkol, který stojí před všemi křesťany. Svatí svědčí o trvalé novosti Evangelia. S nimi chápeme, že "Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky." (Žid 13:8).