Ve spoustě filmů používají herci kostýmy, kde částí oblečení je pokrývka hlavy. Jedná se například o široké klobouky, korunky, čelenky nebo přilby různého tvaru.
Práce Donaty spočívá právě v návrhu těchto kousků oblečení. Často jí pomáhají velcí návrháři z Hollywoodu a i z jiných částí světa: „Potom, co jsem pracovala 15 let ve svatebním ateliéru -vysvětluje Donata-, mě zaměstnali v dílně specializované na klobouky.“
Od karnevalových šatů ke svatému Janu Pavlu II.
Co je třeba dělat pro to, aby se stal někdo návrhářkou? Nu, jak je tomu i u mnoha dalších profesí, může přijít vhod vrozená predispozice: „Moje matka měla šicí stroj -říká Donata- a když jsem byla ještě mladá, navrhovala jsem pro své synovce masky. Při jedné příležitosti jsem jela do Říma na prázdniny a jedna moje neteř mě přesvědčila, abych si tam našla práci: viděli, že jsem manuálně zručná a tak mě zaměstnali.“
Měla štěstí, že navrhovala klobouk pro papeže Jana Pavla II. V Římě poznala jednoho člověka z Opus Dei, numerářku auxiliar, která se chodívala koupat na stejné místo jako Donata: „Přivedla mě do centra Oikia -vzpomíná Donata- a zapůsobilo na mě, když jsem tam viděla tolik radostných lidí, kteří se snažili být šťastní tam, kde právě byli, v práci, na svém místě. Brzy potom jsem požádala o přijetí do Opus Dei jako přidružená.“
V té době pracovala Donata v kadeřnickém salonu s výrobou klobouků a svatebních šatů a měla štěstí, že pracovala na klobouku pro papeže Jana Pavla II. Po smrti majitele salonu zaměstnal Donatu Laboratorio Peironi, kde až dosud pracuje.
Drsný svět profesionálů
I když je to kreativní profese, pracovní prostředí, kde se Donata pohybuje, je velmi drsné. Je tu velká konkurence, jak mezi kolegy, tak mezi dílnami, a plat není nic zvláštního. Na druhé straně není zvykem, že by se odvedená práce nějak oceňovala, ale když už k tomu dojde, těžko se zapomíná na dojetí, které to vyvolá: „Jako tehdy -vzpomíná Donata-, když jeden návrhář, který získal Oscara za nejlepší kostým, mi za můj návrh poblahopřál.“
NAŠLA JSEM OBRÁZEK SVATÉHO JOSEMARÍI, KTERÝ JSEM MĚLA POLOŽENÝ NA PRACOVNÍM STOLE, ROZTRHANÝ NA KUSY
Když jsem začala pracovat v nové dílně, neskrývala jsem, že jsem křesťankou, a snažila jsem se předávat krásu své víry svým kolegyním. Oplátkou jsem sklízela hlavně kritiku. Na začátku -přiznává Donata- mě tyto komentáře působily bolest, ale za čas jsem na to reagovala s úsměvem a nepřikládala jsem tomu žádnou důležitost. Přicházely ovšem i těžké chvíle: například když jsem našla obrázek svatého Josemaríi, který jsem měla položený na pracovním stole, roztrhaný na kusy, nebo když se ztratil křížek, který jsem měla v krabičce, a který mi měl být upomínkou obětovat svou práci na konkrétní úmysly.“
Špendlíčky růžence
Jako všichni pracující lidé, i Donata má věci, kterým přikládá větší důležitost: „Líbí se mi květiny a když se mají udělat květiny z látky, například pro dámský klobouk, zazáří mi oči.“
SNAŽÍM SE CHODIT KAŽDÝ DEN NA MŠI A VÍM, ŽE TO MUSÍM SDÍLET S OSTATNÍMI
V dílně nejsou žádná okna a světlo je jen umělé, proto se musí přinášet světlo z domova: „Snažím se chodit každý den na mši -vysvětluje Donata- a vím, že tato milost se musí určitým způsobem sdílet s ostatními, nemůže být jen pro mě. Dělám práci, která se mi líbí, a snažím se mít vždycky dobrou náladu. Někdy se při práci modlím růženec: zabodnu deset špendlíků do jehelníčku a vytahuji jeden po druhém při každém zdrávasu.“