Nové horizonty (II): „Ježíš je mým blízkým přítelem“

Svatý Josemaría si byl vědom, že je neustále doprovázen Ježíšem, „velkým Přítelem,“ který rozumí našim starostem a úzkostem, protože „je také člověkem“.

Evangelia ukazují Ježíše v nepřetržitém kontaktu s nejrůznějšími lidmi: s nemocnými, kteří hledají uzdravení, s hříšníky, kteří touží po odpuštění, se zvědavci a dokonce i se špehy… Především se však kolem Mistra pohybují jeho přátelé. Ježíš nazývá své učedníky: „mými přáteli“ (Lk 12,4). Je dojemné vidět Pána u Lazarova hrobu; jeho pohnutý pláč přiměje Židy k poznámce: „Pohleďte, jak ho miloval“ (Jan 11,36). Později, při Poslední večeři, vysvětlí Pán apoštolům smysl své smrti na kříži: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (Jan 15, 13). A možná k jejich úžasu dodá: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,15)

Ježíš je můj milovaný Přítel! (další vzrušující objev), který mě miluje šílenou láskou svého božského Srdce.
Ježíš…, můj Bůh,… který je také člověk (sv. Josemaria)

Ježíš z nás činí své přátele proto, že nás miluje. Dar Ducha svatého nás staví do nového vztahu s Bohem. Dostáváme stejného Kristova Ducha, který z nás činí syny Otce a uvádí nás do důvěrného vztahu s Ježíšem: přesněji řečeno nás s ním ztotožňuje. Nenarušuje však přitom naši individualitu ani neničí naši osobnost. Sjednocení s Kristem jde ruku v ruce s přátelstvím s Ježíšem. Život v milosti otevírá cestu osobnímu rovnocennému vztahu s Bohem: poznáváme ho v jeho tajemství a můžeme jednat jako On. Tato hluboká jednota poznání a úmyslů umožňuje, abychom i přesto, že jsme ubohými tvory, zakoušeli Boha – jak říkal svatý Augustin – ve svém nejvnitřnějším nitru a mohli chtít a usilovat o totéž, co On. Právě v onom – idem velle, idem nolle, totéž chtít a totéž nechtít – spočívá přátelství.

„Další horizont“

Jako velmi mladý se svatý Josemaría naučil, že Ježíš je přítel, výjimečný přítel. Tuto letitou zkušenost přenesl do jednoho z bodů Cesty: „Vyhledáváš společnost přátel, kteří ti svým hovorem, svou náklonností, svým přátelstvím ulehčují vyhnanství tohoto světa…, i když tě přátelé někdy zradí. — Nevidím na tom nic špatného.
Ale… jak to, že nevyhledáváš každý den usilovněji společnost a rozhovor s velkým Přítelem, který tě nikdy nezradí?“[1]

Bylo to něco, co se naučil před mnoha lety, a co jeho životopisci dávají do souvislosti s radou, které se mu dostalo v duchovním vedení v semináři.[2] V průběhu let se v něm toto objevené přátelství s Kristem postupně prohlubovalo. Důležitý okamžik ve vývoji nastal pravděpodobně v době, kdy se před ním rozevřelo nesmírné panoráma jeho Božího synovství. Při duchovních cvičeních v Segovii napsal: „První den. Bůh je můj Otec. – A tuto myšlenku neopustím. – Ježíš je můj milovaný Přítel! (další vzrušující objev), který mě miluje šílenou láskou svého božského Srdce.
Ježíš…, můj Bůh,… který je také člověk.“[3]

Popisuje to jako „další úžasný objev“ – prvním objevem bylo Boží otcovství –, čili něco, co již znal, co se však nyní před ním otevíralo novým způsobem. Tento objev byl pro svatého Josemaríu v první řadě zdrojem útěchy. Tehdy, na počátku třicátých let, měl před sebou obrovský úkol: splnit poslání, které mu Bůh svěřil 2. října 1928. Bylo mu svěřeno poselství, které měl předat všem lidem a realizovat v církvi. Měl to však udělat „s naprostým nedostatkem hmotných prostředků: pouze dvacet šest let, Boží milost a dobrá nálada“.[4] Panoráma, které se před ním díky tomuto novému objevu otevřelo, pro něj bylo ujištěním, že na poslání nebyl sám. Doprovázel ho Ježíš, jeho Přítel, který dokonale rozuměl všem jeho starostem a úzkostem, protože On „je také člověkem“.

Srdce Ježíšovo představovalo pro svatého Josemaríu dvojí objev: jednak objev „nesmírné Pánovy lásky“, neboť „Srdce Ježíšovo je Srdcem vtěleného Boha“,[5] a jednak objev Ježíšova chápavého a něžného přístupu k jeho vlastním omezením, potížím a pádům. Ve chvílích modlitby pravděpodobně zažil to, co napsal v jednom bodě Cesty: „Ježíš je tvůj přítel. — Přítel. — Se srdcem z masa, jako to tvoje. — S očima plnýma dobroty, které plakaly pro Lazara... — A miluje tě tolik, jako miloval Lazara.“ [6] Tato současně božská i lidská láska, bezbřehá a vřelá, mu byla pevnou oporou umožňující postupovat za všech okolností vpřed. Dodávala navíc realismus a novou naléhavost celému jeho vnitřnímu životu.[7]

Cesta otevřená pro všechny

Svatý Josemaría povzbuzoval lidi, kteří s ním byli v kontaktu, aby se vydali po cestě přátelství s Kristem. Vysvětloval jim, že styk s Mistrem nevyžaduje žádné přehnané formality ani složité metody. Stačí za ním jednoduše přijít, jako za kterýmkoliv přítelem. Tak se k němu koneckonců chovali ti, kteří ho měli nejraději, když ještě žil mezi nimi. „Všiml sis, s jakou láskou a důvěrou jednali s Kristem jeho přátele? Zcela přirozeně mu sestry Lazarovy vmetly do tváře jeho nepřítomnost: ‚Pane, volaly jsme tě, kdybys tu byl…!‘ Řekni mu pomalu: ‚Nauč mě, Pane, jednat s tebou tak láskyplně a přátelsky jako Marta, Marie a Lazar. Tak s tebou jednalo i prvních Dvanáct, i když tě zpočátku možná následovali z důvodů nepříliš nadpřirozených.‘“[8]

Znamená to číst evangelium beze spěchu, pozorně. Po přečtení nějakého úryvku se můžeme na chvíli zastavit a zamyslet nad tím, „jaké to asi bylo?“

Mladí lidé, kteří docházeli za svatým Josemaríou, žasli nad přirozeností, s níž se obracel na Pána, a k níž vybízel i ostatní. Tuto cestu prosazoval neúnavně po celý svůj život. Jeden z prvních glosátorů učení svatého Josemaríi, to vyjádřil následovně: „K tomu, aby vzniklo takové přátelství, je zapotřebí, abychom se s Ním ty i já sblížili, abychom ho poznali a milovali.“[9] Přátelství vyžaduje vzájemný kontakt, a to je to první, k čemu nás objev Ježíše jako přítele vybízí. „Napsal jsi mi: ‚Modlit se je mluvit s Bohem. Ale o čem?‘ — O čem? O něm, o sobě, o radostech, o strastech, o úspěších, o neúspěších, o ušlechtilých ambicích, o každodenních starostech…, o slabostech! A k tomu díkůčinění a prosby a láska a zadostiučinění. Zkrátka: Poznat ho a poznat sebe, stýkat se!“[10]

V těchto slovech zaznívá ono noverim Te, noverim me, o němž hovořil svatý Augustin: Pane, nechť poznám Tebe, nechť poznám sebe;[11] a onen „důvěrný vztah přátelství, častý rozhovor ‚mezi čtyřma očima‘ s Tím, od něhož víme, že nás miluje“[12] svaté Terezie. Osobní vztah s Ježíšem Kristem: to je to, co oživuje vnitřní život. A pro ty, kteří se snaží dosáhnout svatosti uprostřed světa, spočívá takový vztah v tom naučit se vidět Krista ve všech událostech každodenního života a vést s ním nepřetržitý rozhovor.

Nejedná se o neuskutečnitelný ideál – je mnoho těch, kterým se to v jejich životě podařilo. V běžné práci, v rodinném životě, na ulicích měst a na venkově, na horských stezkách a na moři… všude můžeme poznat Krista, který na nás čeká a pomáhá nám jako přítel. Svatý Josemaría bezpočtukrát opakoval, že „my, děti Boží, se musíme stát kontemplativními osobami, které si uprostřed hlučícího davu dovedou nalézt mlčení duše a vést tak nepřetržitý rozhovor s Pánem. A umí se na něj dívat, jako se díváme na svého Otce, na vroucně milovaného Přítele“.[13] Do naší modlitby se vejde celý náš život, jak tomu bývá v přátelských rozhovorech, kde se hovoří o všem. „Skutky Apoštolů nám říkají, že po svém zmrtvýchvstání Pán kolem sebe shromáždil své učedníky a hovořili spolu in multis argumentis. Hovořili o mnohých věcech, o všem, co je zajímalo: besedovali spolu.“[14]

Krom tohoto trvalého spojení, které vlastní život proměňuje v téma rozhovoru s Bohem, bychom se měli snažit Boha víc poznávat a hledat na místech, kde si výslovněji přál být přítomen. Podívejme se nyní na tři z nich.

Vyprávění Pánových přátel

Evangelisté zaznamenali pod vedením Ducha svatého nejdůležitější vzpomínky na Mistra. Svatý Josemaría byl do Ježíše zamilován, a proto „nebyla Bible, a zvláště evangelia, v jeho rukou jen hezkou knihou na čtení, v níž se daly nalézt užitečné rady, ale místem setkání s Kristem“.[15]

Ti, kdo přicházeli do kontaktu s prací Díla, pochopili ihned, že onen mladý kněz byl člověkem, který žil v důvěrném spojení s Bohem. Tento důvěrný vztah byl patrný v jeho kázání:

„ ‚Obracel se k svatostánku a hovořil s Bohem tak, jakoby hovořil s námi,‘ ‚měli jsme pocit, jako bychom se ocitli mezi Pánovými apoštoly a učedníky, jako bychom byli jedněmi z nich‘“.[16] Stejný způsob přístupu k Písmu doporučoval svatý Josemaría i později. Jistě jsme již mnohokrát uvažovali o následujících slovech: „Dám ti radu: snaž se ve své modlitbě vmísit jako další osoba navíc mezi ostatní účastníky dění na některých místech v evangeliu. Nejprve si představ příslušný výjev nebo tajemství, které ti pomůže k soustředění a meditaci. Potom přemýšlej a uvažuj o příslušném rysu Mistrova života: o jeho něžném srdci, o jeho pokoře, o jeho čistotě, o jeho plnění Otcovy vůle. Potom mu vyprávěj, jak je to s tebou v podobných záležitostech, co se ti obvykle stává, co se ti děje právě teď. A dávej dobrý pozor, protože ti třeba bude chtít něco naznačit: člověk si v takové chvíli může uvědomit řadu věcí, mohou se objevit výčitky svědomí.“[17]

Touto radou nám svatý Josemaría odhaloval tajemství své duše. Blahoslavený Álvaro del Portillo o tomto postoji k Písmu řekl: „Živý a důvěrný kontakt s Kristem, s jeho matkou Marií, se svatým Josefem, prvními dvanácti učedníky, s Martou, Marií a Lazarem, s Josefem z Arimatie a Nikodémem, s učedníky jdoucími do Emauz, se svatými ženami: to je důsledek a výsledek neustálého rozhovoru, při němž prožíváme scény evangelia, jako bychom byli jedním z jeho dalších účastníků.“[18]

Platnost takového způsobu modlitby je dotvrzena životem a učením mnohých svatých. Je to stejná cesta, jakou doporučovali novodobí papežové, kteří zdůrazňovali, že je důležité přistupovat k evangeliu v duchu modlitby, a doporučovali lectio divina. Znamená to číst evangelium beze spěchu, pozorně. Po přečtení nějakého úryvku se můžeme na chvíli zastavit a zamyslet nad tím, „jaké to asi bylo?“ Potom se můžeme vžít do scény „jako jedna z postav“, představit si obličeje lidí, Ježíšovu tvář. Následně se pokusíme pochopit smysl Ježíšových slov s vědomím, že mnohdy bude zapotřebí určitého vysvětlení, protože se jedná o starý text pocházející z kultury, která se od té naší v mnohém liší. Je proto dobré mít k dispozici verzi textu s dostatečnými vysvětlivkami a také se opírat o dobré knihy o evangeliu a Písmu.

‚Synové moji, víte, proč vás tolik miluji?‘ Rozhostilo se ticho a Otec dodal: ‚Protože ve vás vidím pulzovat Kristovu krev‘

Poté si můžeme text přečíst ještě jednou a položit si otázku: „Pane, co říká tento text mně? Co chceš tímto poselstvím změnit v mém životě? Co mi v tomto textu vadí? Proč mne toto nezajímá?“ Anebo: „Co se mi líbí, co ve mně toto slovo podněcuje? Co mne přitahuje? Proč mne přitahuje?“[19] Možná se nám vybaví někdo z našich blízkých, který potřebuje pomoc, možná si vzpomeneme, že bychom měli někoho poprosit o odpuštění… Nakonec se zkusme zamyslet: jak mohu svým životem odpovědět na to, oč mne Ježíš v tomto textu žádá? „A dávej dobrý pozor, protože ti třeba bude chtít něco naznačit: člověk si v takové chvíli může uvědomit řadu věcí, mohou se objevit výčitky svědomí.“[20] Možná v nás rozžehne trochu lásky, touhu po odevzdání, jistotu, že je vždy s námi. Kontemplace Pánova života je pro křesťana nesmírně důležitá, protože „v nás začíná vytvářet moudrý pohled na realitu podle Boha a rodí v nás „myšlenky Kristovy“ (1 Kor 2,16)“.[21]

Existuje bezpochyby mnoho cest vedoucích k setkání s Kristem prostřednictvím Písma. Svatý Josemaría proto nechtěl nabízet jen jednu konkrétní metodu, ale dát jen několik praktických rad, užitečných pro meditaci a kontemplaci a následné „propuknutí vznětů: úkonů lásky a lítosti, díkůčinění, proseb, předsevzetí…, které jsou zralým ovocem opravdové modlitby“.[22]

Pán nás očekává ve svatostánku

„Až se přiblížíš ke svatostánku, mysli na to, že on!… na tebe čeká již dvacet století.“[23] Eucharistie je bezesporu výsadním místem, kde můžeme Ježíše Krista nalézt a navázat s Ním přátelství. Touto cestou se ubíral i svatý Josemaría. Jeho víra v živou přítomnost Krista se projevovala ve způsobu, jakým přistupoval k Nejsvětější svátosti. Encarnita Ortega, která ho poznala ve čtyřicátých letech, vzpomínala na první rozjímání, které od něj slyšela a kterého se zúčastnila ne bez jisté zvědavosti: „Jeho naprosto přirozené usebrání, jeho pokleknutí před svatostánkem a způsob, jak nás zapojil do přípravné modlitby, když nás vyzýval, abychom si byly vědomy, že je Pán přítomen a hledí na nás a poslouchá nás, to vše mi hned dalo zapomenout na mé přání vyslechnout si velkého řečníka;“ místo toho se jí zmocnila „potřeba naslouchat Bohu a být k Němu velkorysá“.[24]

Podobně vzpomínají i lidé, kteří ho viděli sloužit mši svatou: „Způsob, jakým Otec sloužil mši svatou, upřímný tón plný zájmu, jímž se modlil různé modlitby, beze stopy afektovanosti, jeho poklekání a další liturgické úkony, to vše na mě velmi hluboce zapůsobilo: Bůh tam byl skutečně přítomný.“[25] Nešlo o žádné zvláštní věci, ale o způsob, jakým byl ve mši přítomen, jaká přitom používal gesta, o intenzitu jeho modliteb, o jeho usebranost. I my tak můžeme s Bohem jednat, budeme-li pevně věřit, že Kristus, „milovaný Přítel“, je skutečně přítomný v eucharistii. Když bylo konečně možné uložit Pána do svatostánku první studentské ubytovny Díla, připomněl Otec jejím prvním obyvatelům, že (Pán) „je jedním z ubytovaných studentů – tím prvním –, a povzbuzoval je, aby ho chodili navštěvovat, aby ho při příchodu a odchodu z DYA „pozdravili“ pokleknutím, nebo ke svatostánku zalétali v myšlenkách ze svých pokojů“.[26]

Když do těchto drobných detailů vložíme srdce, stanou se vyjádřením naší víry a zároveň její posilou: obrátit se v mysli na Boha při pohledu na kostel, na chvilku za ním během dne zajít, snažit se do hloubky a soustředěně prožívat mši svatou, přenést se v duchu ke svatostánku a pozdravit v něm přítomného Pána, obětovat mu práci… Být k Němu pozorný jako k našim přátelům, když je jdeme navštívit nebo jim píšeme zprávu.

Kristus přítomný v lidech kolem nás

Přikázání lásky je poznávacím znakem těch, kdo následují Krista. Nejde jen o určitý způsob života, ale o něco, co se rodí z přesvědčení, že Ježíš Kristus je přítomen v lidech kolem nás. Tato skutečnost je hluboce zakořeněna v Pánově nauce: vícekrát nám připomíná, že když se budeme starat o ty, kteří to potřebují – a potřebují to svým způsobem všichni –, budeme se ve skutečnosti starat o Něho samotného.[27] Proto je tak důležité „vidět Krista, který se s námi setkává v bližních“.[28]

Svatý Josemaría se snažil vidět Krista především v těch nejpotřebnějších. Na počátku třicátých let strávil mnoho hodin navštěvováním chudých rodin madridské periferie, péčí o nemocné v nemocnicích hlavního města a vyučováním chudých dětí náboženství. Později naučil vnímat naléhavost této péče i mladé lidi, kteří se seznamovali s Dílem. Tito mladí navíc zakoušeli Otcovu něžnou – lidskou i nadpřirozenou – lásku. Francisco Botella např. vzpomínal, že když se s Otcem seznámil, Otec ho přijal „jakoby mě znal odjakživa; doposud si pamatuji jeho pronikavý pohled, kterým pohlédl do mé duše, a na jeho radost, která mnou pohnula a naplnila mne štěstím a pokojem. Měl jsem pocit, jakoby mne znal zevnitř, a všechno bylo tak přirozené a prosté, že jsem se cítil jako doma“.[29] Další, nepříliš citově založený mladík, řekl: „Stará se o nás tak, jak by to neudělaly ani naše matky.“[30]

Svatý Josemaría v oněch mladých lidech, podobně jako v chudých a nemocných, nalezl svého Přítele. Po letech „se svých synů zamyšleně zeptal: ‚Synové moji, víte, proč vás tolik miluji?‘ Rozhostilo se ticho a Otec dodal: ‚Protože ve vás vidím pulzovat Kristovu krev‘.“[31] Ježíš, jeho Přítel, se mu ukázal v druhých, zejména v těch nejpotřebnějších. Také my jsme kromě evangelia a eucharistie „povoláni sloužit ukřižovanému Ježíši v každém člověku, který je odsunut na okraj, dotknout se Jeho požehnaného těla v tom, kdo je odepsaný, má hlad, žízeň, je neoděn, vězněn, nemocen, nezaměstnán, pronásledován, je uprchlíkem a migrantem. Tam nacházíme našeho Boha, tam se dotýkáme Pána“.[32]

Lucas Buch


[1] Svatý Josemaría, Cesta, č. 88.

[2] Camino, kriticko-historické vydání od P. Rodrígueze, 3.vyd., Rialp, Madrid 2004, komentář k č. 88. Srov. R. Herrando, Los años de seminario de Josemaría Escrivá en Zaragoza (1920 – 1925), Rialp, Madrid 2002, 197–201.

[3] Svatý Josemaría, Soukromé poznámky, č. 1637. In: Camino, kriticko-historické vydání, komentář k č. 422. První den duchovních cvičení byl 4. říjen 1932. Text posloužil jako základ pro bod č. 2 Výhně.

[4] Dopis 29–XII – 1947 /14–II–1966, č. 11. In: A. Vázquez de Prada, Zakladatel Opus Dei, I. díl, s. 223.

[5] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 169.

[6] Cesta, č. 422.

[7] Srov. Tamtéž, č. 244, 436.

[8] Svatý Josemaría, Výheň, č. 495.

[9] S. Canals, Ascética meditada, Rialp, Madrid 2011, kap. „Jesús como amigo“.

[10] Cesta, č. 91.

[11] Svatý Augustin, Soliloquios II, 1.1.

[12] Svatá Terezie od Ježíše, Život, kap. 8, č. 5.

[13] Výheň, č. 738.

[14] Svatý Josemaría. In: Dos meses de catequesis, sv. II, 651 (AGP, Biblioteca P04).

[15] S. Hahn, „San Josemaría Escrivá, lector de la Sagrada Escritura“. In: Romana, 40 (2005).

[16] Vzpomínky F. Botelly. In: J.L. González Gullón, DYA. La Academia y Residencia en la historia del Opus Dei (1933–1939), Madrid, Rialp 2016, 3ª vyd., 429.

[17] Svatý Josemaría, Boží přátelé, č. 253.

[18] Srov. Blahoslavený Álvaro del Portillo, „Úvod“ k: Jít s Kristem.

[19] František, ap. exh. Evangelii gaudium (24–XI–2013), č. 153.

[20] Boží přátelé, č. 253.

[21] Benedikt XVI., ap. exh. Verbum Domini, (30–X–2010), č. 87.

[22] Javier Echevarría, „San Josemaría Escrivá, maestro de oración en la vida ordinaria, Magnificat 2006.

[23] Cesta, č. 537.

[24] Vzpomínka. In: A. Vázquez de Prada, Zakladatel Opus Dei, II. díl, s. 393.

[25] Vzpomínka FranciscaPonze. In: A. Vázquez de Prada, Zakladatel Opus Dei, II. díl, s. 289.

[26] DYA. La Academia y Residencia…, 342.

[27] Srov. Mt 10,40; 24,40; Lk 10,16.

[28] Jít s Kristem, č. 111.

[29] Vzpomínka F. Botelly. In: DYA. La Academia y Residencia…, 433.

[30] Vzpomínka J. Jiména Vargase. In: DYA. La Academia y Residencia…, 443.

[31] In: A. Vázquez de Prada, Zakladatel Opus Dei, III. díl, s. 287.

[32] František, Křížová cesta s mladými během Světového setkání mládeže, 29–VII–2016.